Běžný pracovní den ředitele Svazu sléváren ČR – Ing. Josefa Hlavinky je nejen toto léto od brzkého rána obvykle hektický. Za Svaz řeší jak běžnou operativu, tak i projekty ve slévárnách, školení pracovníků, a snaží se také s politiky řešit stávající kritickou situaci na energetickém trhu. Jak je na tom aktuálně české slévárenství, jaká řešení vládě – coby zástupce oboru, který tvoří významnou část HDP, navrhuje a jak je v této činnosti dosud úspěšný? To se dozvíte v následujícím rozhovoru.
Jak vypadá běžný pracovní den výkonného ředitele Svazu sléváren v létě 2022?
Doba se změnila a situace ve Svazu je úplně jiná než před deseti lety. Členská základna je náročná a vyžaduje si setkání face to face. Běžně začínám pracovní den kolem šesté hodiny ranní vyřizováním elektronické agendy, jako jsou maily, a pak začínám schůzky s našimi členy jak osobně, tak i on-line. V brněnské kanceláři bývám momentálně přibližně jednou týdně na poradě sekretariátu, protože většinu času trávím v terénu. Důležitá je i účast na veletrzích, což je vždycky zhruba týden, letos byly čtyři a tři nás ještě čekají. Máme rozjetých několik výukových projektů ve slévárnách, takže provádím i lektorskou činnost. Měli jsme například velký dvouletý program školení IT pro zaměstnance sléváren.
Další mojí činností je komunikace s vládou, náměstky a ministry, kdy jde o legislativu, ať už v rámci energetické koncepce, nebo životního prostředí a udržitelnosti oboru. Řešíme Green Deal, suroviny, ceny, energie. Zkrátka dopady na celý slévárenský obor. V nedávné době jsem četl v médiích názor, že slévárenství je obor na vymření. To je samozřejmě nesmysl. Kdo by vyráběl tvarově náročné díly?
Drtivá většina průmyslových výrobků nějakým způsobem odlévané části obsahuje. Neexistuje průmysl, který by odlitky nepotřeboval. Je sice pravda, že pracovníků ve slévárenství ubývá, ale je to jen proto, že ti pracovníci na trhu práce nejsou, ne že by nebyli potřeba. Všechno se dlouhodobě nedá dovážet, takže potřeba produktů slévárenství tu vždycky byla a bude.
Slévárenství je energeticky náročný obor, jak stávající situace na trhu energií dopadá na Vaše členy a jak se připravují na možné omezování dodávek plynu, případně elektřiny?
Ceny energií jsou v našem případě klíčové. Před jejich zdražením jsme měli zhruba 20 % v nákladech energií na výrobek. To co se teď děje, tedy zvýšení ceny na jedenáctinásobek, je naprosto katastrofický scénář, v tuto chvíli nelze přenést veškeré náklady na odběratele. Cenové korekce už se dělaly kvůli nárůstům cen surovin. Pokud se má navýšení energetických vstupů promítnout do dalšího zvýšení cen odlitků, tak už to nejsou schopni a ochotni odběratelé většinou akceptovat.
Mělo by se jít cestou stabilizace cen energií pro průmyslová odvětví, po kterém voláme, tedy zakonzervování a zastropování cen energií s garancemi státu. V minulosti stát vytvářel rezervy na suroviny, teď by měl totéž dělat s energiemi. Stát by měl mít pod kontrolou veškeré ekonomické toky v energetice. Neměly by to být volně obchodovatelné energie, aby tak nedošlo k tomu, že nám levné energie vykoupí okolní země, Německem počínaje až k Francii. Toto je podle nás bohužel jediná cesta jak udržet český průmysl, a to se nebavím pouze o slévárenství, ale o průmyslu celkově!
Jaké by podle vás byly dopady případného pádu českého průmyslu?
Je potřeba si uvědomit, že naše země má zhruba 33 % HDP tvořeno průmyslovým odvětvím, není možné v ČR odstřihnout průmysl od energií, to je přece nesmysl. Průmysl tu je historicky a naši zákonodárci musí vytvořit podmínky, aby toto odvětví přežilo i do budoucnosti. Když začnou padat firmy, bude to mít fatální následky na výši nezaměstnanosti. To znamená negativní sociální a ekonomické dopady, které budou výrazně vyšší, než náklady dorovnávání cen energií do průmyslových odvětví. Produkční cena energií je výrazně nižší, než jak se na výstupu prodává, takže stát by ve svém zájmu měl vytvořit systém energetických rezerv na pět až deset let dopředu. Byl by definován nárok výrobců na objem levnější energie podle rozsahu výroby, na což jsme už zvyklí z dosavadního fungování, kdy „peaky” v odběru jsou pro firmy dražší. Není potřeba dotovat komukoliv energii, když se neví, jestli vůbec něco vyrábí. Podobné řešení vztažené na jednotlivce by mohlo fungovat i pro domácnosti.
Jak na to, co říkáte, reaguje pan ministr Síkela a ostatní ministři?
Přímo k panu ministru Síkelovi se nám zatím dostat nepovedlo, nicméně je k nám velmi vstřícný jeho náměstek pan Muřický, se kterým máme pravidelné schůzky, kde se snažíme tyto informace dále přenášet. Mám dojem, že pan náměstek nás chápe. Problém ale je, zda má vláda vůbec zájem tento problém řešit…
Ve spolupráci s ČSOB budeme mít 21. září ekonomickou slévárenskou konferenci, které by se měli účastnit i pan náměstek Muřický a pan ministr Marián Jurečka. Toho se sice energetika přímo netýká, ale sedí ve vládě, takže je dobré, aby tyto informace věděl.
Pojďme se teď chvilku věnovat tématice plynu. Jak je české slévárenství připraveno na případné omezení či výpadky dodávek, konkrétně jak dlouho by trvalo přeorientování Vašeho oboru z plynu na elektřinu?
Podíváme-li se na to průřezově, tak většina našich členů dělala v minulosti investice v souvislosti s dopady na životní prostředí a z důvodu ekonomických úspor, takže máme mnoho sléváren, které plyn využívají jako jediný zdroj energie, což je v tuto chvíli pro ně celkem nebezpečné. Mají pochopitelné obavy, co bude dál. Jsou slévárny, které mají elektrické pece, ale plyn používají k předehřevu. Jsou úvahy, že by se přešlo na alternativy formou lehkých topných olejů, nebo podobně, ale ta zařízení nefungují tak dobře jako plynové hořáky. Existují i slévárny, které pro ohřev používají koks, ale ty mají problémy s uhlíkovou stopou. Kdo měl v minulosti prostředky, tak právě od koksu odcházel k elektrickým pecím.
Fotovoltaika, která je dnes populární, dokáže bohužel ve firmách nahradit maximálně 10 % spotřeby. Nicméně je třeba říci, že fotovoltaika může být zajímavá pro menší slévárny, které mají přidruženou strojírenskou činnost, která je energeticky méně náročná a tam si FVE svoje využití najde vykompenzováním relativně zajímavého objemu spotřebované energie.
Jak vnímáte téma evropské závislosti na ruském plynu?
Evropa se teď rychle snaží odstřihnout, ale měla na to myslet nejpozději před patnácti lety. Možná už hned po odchodu sovětských vojsk jsme měli uvažovat nad tím, jak být soběstační, teď je pozdě. Globalizace bohužel podpořila trend, že všichni chtěli být „green” a nemít kolem sebe žádnou průmyslovou výrobu a všechno „v pohodě“ kupovat. Tato filozofie je zcela špatná, takhle to opravdu nejde. Musíme postavit budoucnost této země na ekonomické udržitelnosti a soběstačnosti, když ne na 100, tak alespoň z 80 %. Tím nemyslím jen slévárenství, ale soběstačnost celkovou, ať už je to potravinová, nebo i průmyslová. Nestane se to rozhodně mávnutím kouzelného proutku, ale ten směr by takový měl být.
Otočme teď trochu list: Jak je na tom české slévárenství s pracovníky? Chybí dlouhodobě na trhu některé slévárenské profese?
Ano samozřejmě, už nám chybí jedna generace slévačů, máme i nedostatek formířů. Je to dáno tím, že nejsou školy a také tím, že životní úroveň v téhle zemi je taková, že nikdo své dítě nechce pustit do života bez maturity. Skoro každý tak chce mít maturitu, ideálně vysokoškolské vzdělání. Spoléháme na vysokoškoláky, kteří přinesou know-how, a mohou tak převést manuálně náročnou práci na práci strojů. Nicméně, a to hlavně v kusové výrobě, není tak jednoduché nahradit strojírenské operace nějakým robotickým manipulátorem. Při kusové výrobě je čas na přeprogramování oproti práci člověka neúnosně dlouhý a není to ekonomicky výhodné. Ve slévárenství je tak stále vysoký podíl ruční práce, kdy se neočekává, že by pracovníci měli mít nějakou vysokou kvalifikaci ve smyslu středoškolského nebo vysokoškolského vzdělání. A tito lidé prostě aktuálně na trhu práce nejsou.
V zaškolování nových pracovníků nám dnes pomáhají moderní technologie, kdy například veškeré postupy skládání forem mohou být vizualizovány na tabletech ve formě návodu „jako by se skládal model z časopisu ABC.” Tam je určitě cesta jak pomocí IT zjednodušit zaškolování méně kvalifikované pracovní síly.
Co se letos nejvíce povedlo a z čeho máte naopak radost nejmenší?
Nejmenší radost mám z února letošního roku. V lidském životě se může leccos nepodařit, ale když někdo válkou hazarduje s lidskými životy na Ukrajině a v Rusku, tak to mi dělá strašně zle. My jsme to nezpůsobili a bohužel to ani nijak neovlivníme, nicméně neuvěřitelně mě bolí, že ve vyspělém světě může dojít k tak primitivnímu jednání, jako vidíme u Ruska.
Z hlediska oboru mám radost, že firmy mají dostatek zakázek a snaží se nadechnout po COVIDu a že jsme udrželi objemy exportu. Většinu projektů pro zahraniční odběratele se podařilo zrealizovat, a firmy tak netrpí nedostatkem zakázkové náplně.
Nemám však radost, co se děje s energiemi, protože tato země by to dokázala zvládnout při jiných cenách energií. Nemám radost z očekávaných dopadů do sociální sféry a hlavně nemám radost z dopadů situace na všechny firmy, které tady něco vytvářejí, což se netýká jenom našeho slévárenství. Úspěšní jsou dnes znevýhodňováni vůči těm, kterým se daří méně, nebo dokonce vůči těm, kteří nedělají vůbec nic…
