Malé modulární reaktory (SMR) mohou zásadně změnit podobu české energetiky. A nejde jen o velké elektrárny. Právě průmyslové provozy a teplárny se podle Martina Dittricha, ředitele Business Developmentu ve společnosti Bilfinger Czech Republic, mohou stát těmi, kdo tyto technologie reálně uvedou do praxe. V rozhovoru mluví o aktuálních investičních trendech, roli české infrastruktury i o tom, proč uhlíkové strategie firem dnes sahají až k horizontu roku 2050.
V posledních letech se hodně mluví o malých modulárních reaktorech. V čem podle vás spočívá jejich největší potenciál pro český průmysl a teplárenství?
Malé modulární reaktory podle mě představují možnou budoucnost transformace českého teplárenství. Když se podíváme na výkony, které tyto jednotky aktuálně nabízejí nebo ve kterých se dnes pohybují, většinou to přesně odpovídá výkonům současných teplárenských bloků. Tady se to vyloženě nabízí jako náhrada.
Velkou výhodu vidím v tom, že máme vybudovanou infrastrukturu, sítě, které dnes poskytují teplo a teplou vodu domácnostem i průmyslovým klientům. Tenhle systém se dá použít dál bez zásadních úprav. Vidíme sice, že se některé teplárny už překlápějí z parní distribuce na horkovodní, což je dnes naprosto běžné, ale i tak SMR do toho konceptu dobře zapadají.
Technicky vzato, malé modulární reaktory umožňují jednoduše nahradit stávající fosilní zdroje a trvale nahradit přechodná řešení spojená s využitím zemního plynu buď jako zdroj tepla, nebo jako kombinovaný zdroj tepla a elektřiny, což je v těchto aplikacích často případ. Jejich přínos je právě v modularitě, jak už napovídá název. Jsou to stále velké investice, ale očekává se, že s množstvím realizovaných projektů bude jejich opakovatelnost mít pozitivní vliv na konečnou cenu.
Mluví se i o tom, že by mohly v České republice vzniknout výrobní závody na tyto reaktory. V souvislosti s investicí ČEZu do společnosti Rolls Royce se uvažuje o tom, že by některý z těch závodů mohl být i v České republice. Ale to je zatím jen ve fázi plánů, které nikdo oficiálně nepotvrdil. Je to příležitost pro český průmysl tento trend zachytit a v budoucnu hrát v celém ekosystému důležitou roli.
Jaderná energie se vnímá jako „velký projekt“. Jaká je reálná cesta jejího návratu do menších průmyslových řešení?
Tady bych to rozdělil do dvou oblastí. První je opravdu ta velká energetika, tedy projekty jako dostavba Dukovan nebo v budoucnu i Temelína. Česká energetika totiž potřebuje stabilní zdroje v době, kdy postupně odstavujeme uhelné elektrárny. A je zcela zřejmé, že slunce, vítr ani voda u nás nemohou zcela nahradit výpadek kapacit. Bez jádra se proto v tomto směru neobejdeme.
Druhá část otázky míří na to, jak je možné jadernou energii využít přímo v průmyslu. Pokud to zjednoduším, průmyslové podniky se soustředí na svou výrobu a konkurenceschopnost svých výrobků. Energie a její cena v tom hraje důležitou roli. Dnes už průmysl také sleduje, jakou uhlíkovou stopu za sebou zanechává. Elektřina z jádra je v tomto směru zajímavou alternativou.
„Malé modulární reaktory představují budoucnost pro české teplárenství i průmysl. Odpovídají výkonem stávajícím zdrojům, lze je integrovat do existující infrastruktury a mohou výrazně pomoci se snižováním emisí.“
Martin Dittrich, Business Development Director, Bilfinger Czech Republic
Z hlediska malých modulárních reaktorů je určitě možné, aby se staly součástí průmyslového zázemí. V evropském kontextu se hovoří o několika projektech pro výrobní firmy, ale jsou zatím ve velmi ranné fázi. Například u petrochemických nebo chemických firem se čím dál častěji objevují úvahy o tom, že by do budoucna investovaly právě do vlastního malého modulárního reaktoru jako součásti své energetické strategie.
Vidíte konkrétní typy průmyslových firem nebo sektorů, kde by malé reaktory mohly dávat smysl už v horizontu příštích let?
Já si myslím, že to budou především provozy, které jsou energeticky náročné a potřebují stálý a stabilní zdroj energie. To znamená, můžeme se bavit o chemickém nebo petrochemickém průmyslu, případně o rafinériích. V těchto typech provozů podle mě malé modulární reaktory smysl dávají.
Další oblastí, kde by to podle mě mohlo dávat smysl, je výroba baterií nebo polovodičů. Tyto provozy jsou extrémně energeticky náročné, zvlášť když jde o velké závody typu gigafactories.
Co dnes brání rychlejšímu nasazení těchto řešení v Česku – technologie, legislativa, nebo ekonomika?
Je to kombinace všech faktorů, které jste zmínila. V současnosti jsou projekty malých modulárních reaktorů stále ve fázi příprav a různých fázích jejich certifikací Technologický vývoj postupuje, ale pořád nejsme v okamžiku, kdy by bylo možné zahájit reálnou výstavbu. Jakmile se tato fáze podaří dokončit, věřím, že se první projekty začnou objevovat. Bavíme se o horizontu několika nejbližších let.
Příkladem může být i plán ČEZu na výstavbu prvního modulárního reaktoru. Tyto záměry už dnes existují, ale musí projít všemi potřebnými kroky, než se dostaneme k samotné výstavbě jednotlivých SMR.
Má Česko šanci stát se lídrem v zavádění SMR díky své jaderné infrastruktuře a průmyslovému zázemí?
Neřekl bych přímo lídrem, ale díky povaze české energetiky a českého průmyslu máme rozhodně potenciál být mezi zeměmi, které budou hrát významnou roli. Jsme v situaci, kdy se česká energetika transformuje a alternativy, jako jsou malé modulární reaktory, prostě nemůžeme přehlížet. Očekávám, že do toho půjdeme, částečně i pod tlakem vývoje a okolností.
Jaké služby v oblasti jaderné nebo teplárenské transformace dnes Bilfinger nabízí?
Bilfinger je v tomto směru velmi komplexní firma. Celosvětově má přes třicet tisíc zaměstnanců a silné zaměření právě na oblast energetické transformace. V České republice jsme zejména inženýrská, projekční a konzultační společnost, takže umíme zákazníkům pomoci už od samotné myšlenky. Umíme je provést celým projektem, pomoci s výběrem technologií, koordinací dodavatelů a řízením realizace.
Na úrovni celé skupiny Bilfinger dodáváme i konkrétní technologie. Jsme aktivní jak v jaderné energetice, tak v klasické energetice a teplárenství, kde máme dlouhou historii. Nabízíme řešení pro zachytávání oxidu uhličitého, rozvoj zeleného vodíku, bateriová úložiště, akumulátory tepla, průmyslová tepelná čerpadla a další systémy, které pomáhají firmám s dekarbonizací.
Zároveň zajišťujeme i údržbu zařízení během jejich provozu. Významná část našeho byznysu je právě o tom, že umíme provozy nejen navrhnout a dodat, ale i dlouhodobě udržovat v chodu.
Jak velkou část aktivit Bilfingeru tvoří údržba a jak náročná tato služba vlastně je?
Bilfinger má přibližně osmdesát procent svého celosvětového obratu z oblasti služeb, které spadají pod inženýring a údržbu.
Zbylých dvacet procent připadá na dodávky technologií a speciálních zařízení, především pro konvenční a jadernou energetiku. Bilfinger se například podílel na většině nových jaderných bloků, které v posledních letech vznikly a vznikají v severní a západní Evropě. Ať už to bylo ve Finsku, Francii nebo aktuálně ve Velké Británii, na všech těchto projektech dodáváme naše řešení a odborné služby.
Kde má Bilfinger aktuálně největší zastoupení a v jakých regionech realizuje nejvíce projektů? A jaká je situace v České republice?
Bilfinger působí celosvětově, ale dá se říct, že hlavní oblastí našeho zájmu je Evropa. V Severní Americe a na Blízkém východě působíme také, ale objem a rozsah služeb je tam výrazně nižší než v Evropě.
Co se týče České republiky, tak jsme momentálně v intenzivních jednáních s jihokorejským týmem ohledně našeho možného zapojení do projektu dostavby Dukovan. Pokud jde o standardní energetiku a teplárenství, realizujeme zde celou řadu projektů. Pomáháme klientům především v situacích, kdy opouštějí fosilní paliva nebo procházejí přechodným obdobím spojené plynofikací svých zdrojů.
Řešíme také projekty v oblasti biomasy, a to hlavně pro průmyslové zákazníky, kteří se v rámci svých energetických center zbavují uhlí a přecházejí na obnovitelné zdroje. V České republice aktuálně realizujeme hned několik takových projektů.
Mění se v souvislosti s energetickou krizí přístup firem k investicím do energetiky?
Určitě se to mění. Za poslední roky se zásadně změnily podmínky. Ceny energií, surovin, materiálů, práce. Do hry vstupuje obchodování s emisními povolenkami, dotační nástroje a veřejné prostředky, které jsou z velké části zaměřené právě na transformaci energetiky a teplárenství. To všechno vytváří prostředí, které transformaci výrazně nahrává a zároveň ovlivňuje investiční rozhodování firem.
Firmy dnes často investují nejen díky pobídkám v podobě dotačních titulů, ale i proto, že jsou k tomu tlačeny trhem. Prvním faktorem je samotná cena energií a dopad těchto nákladů na cenu finálního produktu, což přímo ovlivňuje konkurenceschopnost. Druhým faktorem jsou požadavky na udržitelnost. Mnoho firem dnes vnímá reputační rizika a aktivně pracuje na snižování uhlíkové stopy. Mají stanovené vlastní cíle a strategie, například snížit emise CO₂ o 50 procent do roku 2030. Všichni směřují k nějaké formě uhlíkové neutrality, ačkoli otázka, za jakých podmínek to bude reálně dosažitelné, zůstává otevřená.
Ve své první fázi tyto projekty většinou ekonomicky dávají smysl. Ale pak se firmy často dostávají na hranici, kdy přínos investice v poměru ke snižování emisí začne být výrazně nižší. A právě tam začíná ten složitý moment, kdy si každá firma musí říct, jak hluboko do transformace chce jít a co ještě dává ekonomicky smysl.
Hledají už řešení na dekádu dopředu?
Firmy obvykle pracují jak s krátkodobými, tak se střednědobými strategiemi. Mají zpracovaná opatření, která jim pomáhají dosáhnout konkrétních cílů během několika příštích let, například snížení emisí nebo přechod na jiný typ paliva. Zároveň ale většina těchto strategií míří dál, často až k horizontu roku 2050, a to s ohledem na dosažení uhlíkové neutrality.
Takže ano, ten přístup kombinuje obě roviny. Na jedné straně jsou konkrétní kroky, které je třeba udělat teď nebo v příštích pěti letech. Na straně druhé je dlouhodobá vize, která určuje celkový směr. Strategie firem tedy definují, jakým způsobem a v jakém časovém rámci chtějí dosáhnout bezemisního nebo nízkoemisního provozu. Jde o plánování v řádech let, často i celých desetiletí.
Pokud bychom se měli bavit o roce 2035 – jak podle vás bude vypadat typická energetická infrastruktura průmyslového závodu v Česku?
Odpovědět na to není vůbec jednoduché, protože každá energetická infrastruktura bude i v roce 2035 silně záviset na místních podmínkách. Pokud bude mít výrobní závod v okolí dostatečný a stabilní zdroj energie a zároveň kvalitní infrastrukturu, neočekávám žádné dramatické změny s výjimkou samotného typu zdroje.
V případě areálů, které mají svá vlastní energocentra, už dnes vidíme posun. Investoři stále víc dbají na energetickou náročnost svých výrob, budov a snaží se maximálně využívat dostupné energie, včetně využívání odpadního tepla nebo akumulace energie. Celý tento mix přispívá ke zvyšování celkové efektivity výroby.
Co se týče samotných zdrojů, trend je jasný: přechod na nízkoemisní nebo bezemisní varianty, případně elektrifikaci provozů. Tento směr už dnes formuje investiční rozhodování a nemyslím si, že by do roku 2035 došlo k nějakému zásadnímu obratu. Technologie, které se dnes do závodů instalují, mají životnost výrazně přesahující deset až patnáct let, tím pádem budou určovat podobu infrastruktury i v dalších dekádách.
Neočekávám žádnou revoluci, ale spíš kontinuální posun směrem ke snižování uhlíkové stopy a zvyšování energetické účinnosti. Tyto dvě oblasti spolu velmi úzce souvisejí a budou dál utvářet směr, kterým se průmysl vydá.
Zdroj: redakce
