Investice se nevyplatí dále odkládat. „Podle našich zkušeností proces snížení emise skleníkových plynů o 55 %, ve srovnání s úrovněmi z roku 1990, může firmám trvat 5 až 6 let od prvotního nápadu do konečné fáze realizace“, říká Martin Dittrich.
Český průmysl na cestě k dekarbonizaci: pomalu, ale jistě
Evropská dohoda Green Deal zavazuje k přechodu na klimatickou neutralitu do 2050, tedy dramatické snížení produkce skleníkových plynů. Za více než 40 % evropských emisí je zodpovědný výrobní a energetický sektor, jehož energetická transformace je pro nízkouhlíkovou ekonomiku zásadní.
Česká republika se k těmto cílům hlásí a firmy začaly přecházet na obnovitelné zdroje a energeticky udržitelná řešení. Podle Martina Dittricha, experta na energickou transformaci společnosti Bilfinger Tebodin, není přechod dostatečně rychlý – ve srovnání s okolními zeměmi Evropy, včetně našich sousedů. Bilfinger Tebodin CEE je multidisciplinární konzultační a inženýrská společnost s 600 specialisty v 6 zemích střední a východní Evropy včetně České republiky.
Obnovitelné zdroje s rekordním počtem projektů, celkový podíl je stále nízký
„Výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů v Česku stále zaostává. Například podíl solárních a větrných elektráren na celkovém objemu vyrobené elektřiny loni v České republice činil pouhých 3,7 procenta, což je výrazně za evropským průměrem,“ říká Dittrich a dodává: „Změny na trhu ale vidíme. Za rok 2022 bylo u nás zprovozněno rekordních 33 760 fotovoltaických elektráren s celkovým výkonem 288,8 megawattu (MW), což je meziroční nárůst o 366 procent. Distribuční firmy navíc evidují jen během prvního čtvrtletí roku 2023 několikanásobný nárůst nově připojených elektráren a jejich počet bude dál narůstat. Větrné elektrárny v České republice nicméně v minulém roce pokryly jen jedno procento spotřebované elektřiny, v čemž opět výrazně zaostáváme za evropským průměrem.“
Čekání na novou energetickou koncepci
Zpoždění má také legislativa. Poslední úpravou prošla státní energetická koncepce v roce 2015, a tedy nezohledňuje současnou geopolitickou situaci a aktuální trendy. S posunem k nízkoemisní energetice počítají vládou schválené teze nové energetické koncepce, která bude klást důraz na jadernou energetiku, ale zároveň i na digitalizaci a decentralizaci energetiky a má stanovit její vývoj na příštích 30 let.
Mezi průmyslovými a energetickými firmami v České republice byla již provedena řada opatření ke snížení energetické náročnosti, které bylo možné realizovat okamžitě. Zatímco před pár lety se firmy zaměřovaly na projekty s krátkou dobou návratností 2–3 let, v současné době přicházejí na řadu i investice s delšími návratnostmi.
„Důležitým krokem je odklon od fosilních paliv, přechod k obnovitelným zdrojům energie a snížení uhlíkové stopy. Firmy investují do zdrojů na biomasu, tepelných čerpadel, fotovoltaiky na střechách výrobních, skladových i administrativních budov, připravují projekty energetického využití nízkoemisního „zeleného“ vodíku. Celý proces transformace je navíc umocněn dostupnými zdroji financování jak z evropských, tak národních zdrojů,“ vysvětluje Martin Dittrich. V každém případě se nevyplatí investice dále odkládat. „Podle našich zkušeností proces snížení emise skleníkových plynů o 55 %, ve srovnání s úrovněmi z roku 1990, může firmám trvat 5 až 6 let od prvotního nápadu do konečné fáze realizace,“ říká Martin Dittrich.
Jednou z cest, jak proces zahájit, může být Plán dekarbonizace/energetické transformace pro průmyslové podniky, který experti z Bilfinger Tebodin představili na NetZero konferenci letos v Berlíně. Jde o šest kroků od vstupní analýzy emisí, které společnost produkuje, po komplexní plán s jasnými opatřeními, která je třeba přijmout k dosažení nulové uhlíkové stopy (CO2 Masterplanning).
Bez spolupráce to nepůjde
Z vystoupení na berlínské konferenci NetZero bylo také zřejmé, že je nutné zaměřit se na zdroje emisí, které společnosti produkují a sledují v rámci nefinančního reportingu. Existují 3 definované oblasti emisí (tzv. Scope), každá z nich souvisí s tím, kdo „vlastní“ tyto emise, kdo je dokáže bezprostředně ovlivnit.
Zatímco většina společností se zaměřuje na Scope 1 a 2, které jsou vlastněny/řízeny samotnými firmami, jako je například vytápění, chlazení a nákup energií, ve většině případů představují méně než 20 % z celku. To znamená, že přibližně 80 % (nebo více) všech emisí skleníkových plynů spadá do Scope 3, na který se strategie společností dosud tolik nezaměřovala. Patří sem všechny ostatní nepřímé emise, které se vyskytují v dodavatelském a odběratelském řetězci společnosti.
„Naplnění maximálních cílů energické transformace se bez spolupráce napříč průmysly neobejde. Nejde jen o úspory na úrovni jednotlivých firem, tedy o energetickou efektivitu, využívání obnovitelných zdrojů energie a technologií na zachytávání a využití uhlíku, ale také o tlak na celý hodnotový řetězec na zavádění opatření vedoucí k snížení celkové uhlíkové stopy včetně stavebnictví, logistiky, účinnějšího využití a recyklace materiálů,“ dodává Martin Ditrich.
