Jeden šroub rozhodoval o Hubbleově dalekohledu

Tři roky příprav, stovky hodin výcviku a potom jediný šroub, který nešel povolit. Americký astronaut Andrew „Drew“ Feustel na Czech Space Weeku připomněl, jak vypadá práce ve vesmíru ve chvíli, kdy nacvičený postup narazí na skutečnost. Společně s manželkou Indirou Feustelovou hovořili o opravách Hubbleova dalekohledu, vývoji komerčních kosmických stanic i dopadu astronautické kariéry na rodinný život. V rozhovoru, který vedl Libor Bouček za Radiožurnál, přišla řeč také na přínos připravované mise Aleše Svobody.

Co slyší člověk, který se ve skafandru vznáší nad Zemí? Otázku, kterou Liboru Boučkovi položil jeho pětiletý syn, dostal během setkání také Drew Feustel. Astronaut, který absolvoval tři kosmické lety a devět výstupů do volného prostoru, se při odpovědi vrátil do prostředí, kde zvuky okolního světa vystřídá technika zajišťující přežití.

Slyšet jsou především ventilátory a čerpadla skafandru. Za průzorem se otevírá pohled na planetu, od níž člověka dělí stovky kilometrů. Feustel jej popisoval jako mimořádně ostrý. Mezi jeho očima a kosmickým vakuem zůstává jen malý prostor uvnitř přilby a její průzor.

Klid je podle něj natolik podmanivý, že při dvou výstupech na okamžik usnul. Později na dotaz z publika upřesnil, že šlo o krátká zdřímnutí během čekání, kdy byl připoutaný ke konstrukci a jeho kolega pracoval na jiném úkolu.

Pohled na Zemi přirovnal k pozorování táborového ohně. Člověk se do něj zadívá a dokáže dlouho mlčet. Na oběžné dráze se však obraz neustále proměňuje. Mění se světlo, krajina i místo, nad kterým posádka právě přelétá.

První výstup a okamžik strachu

Výstup do vesmíru má především přísný pracovní režim. Feustel jej poznal hned při své první misi v roce 2009, kdy se podílel na posledním servisním letu k Hubbleovu kosmickému dalekohledu. Společně s Johnem Grunsfeldem absolvoval tři z pěti výstupů, během nichž astronauti opravovali a modernizovali observatoř.

Příprava podle jeho vzpomínek zabrala tři roky. Jen ve skafandru pod vodou, kde se nacvičuje práce ve stavu beztíže, strávil téměř 300 hodin. Jednotlivé úkony si musel osvojit tak důkladně, aby po otevření průlezu okamžitě věděl, co má dělat.

Ani takový výcvik však úplně neodstranil první lidskou reakci. Feustel popisoval zlomek sekundy, kdy mezi vlastníma nohama spatří Zemi hluboko pod sebou a ruce sevřou madlo. Přichází instinktivní pocit, že pokud se pustí, spadne. Vzápětí jej vystřídá vědomí pracovního úkolu a omezeného času.

Indira do jeho technického vyprávění přidala pohled rodiny. První manželův výstup sledovala se syny z řídicího střediska. Zatímco pro ni šlo o mimořádně silný okamžik, děti během čekání usnuly. Musela je budit, aby viděly tatínka vystoupit do vesmíru.

Její vzpomínka ukázala druhou stranu mise. Zatímco astronaut pracuje podle nacvičených postupů, jeho nejbližší sledují každý pohyb z místa, odkud mu nemohou přímo pomoci.

Když nejde povolit jediný šroub

Právě první práce na Hubbleově dalekohledu přinesla situaci, která dobře ukazuje rozdíl mezi nacvičenou operací a skutečným zásahem na oběžné dráze.

Feustel měl uvolnit upevňovací šroub staré kamery, aby ji bylo možné vyjmout a nahradit novým přístrojem. Výměna patřila mezi nejdůležitější úkoly mise. Šroub však zůstal pevně na místě.

Nepomohl ani další nástroj, který měl umožnit vyvinout větší sílu. Astronauti a pozemní tým tak museli řešit nepříjemnou otázku: jak daleko mohou zajít, aniž by poškodili mechanismus a znemožnili plánovanou výměnu?

Podle Feustelova vyprávění nakonec přišel pokyn odstranit prvky omezující krouticí moment a pokusit se šroub uvolnit větší silou. Ještě předtím si s řídicím střediskem vyjasnil, že případné poškození nebude důsledkem jeho svévolného rozhodnutí.

V hlavě mu přitom běžela mnohem osobnější myšlenka. Byl poprvé ve vesmíru, při svém prvním výstupu a u prvního pracovního úkolu. Mohl se zapsat do historie jako člověk, který rozbil Hubbleův dalekohled.

Šroub nakonec povolil a práce mohla pokračovat.

Za úsměvně vyprávěnou vzpomínkou zůstává situace dobře známá také z průmyslové údržby. Sebelepší příprava musí počítat s tím, že skutečné zařízení se nebude chovat přesně podle očekávání. Rozhoduje zkušenost pracovníka, dostupné nástroje, komunikace s technickou podporou a schopnost společně posoudit další postup.

Servisní mise přitom zdaleka nekončila výměnou kamery. Posádka pracovala také na bateriích, vědeckých přístrojích a dalších systémech dalekohledu. Feustel s Grunsfeldem se podíleli i na opravě kamery Advanced Camera for Surveys, při níž pomocí speciálně vyvinutých nástrojů měnili elektronické desky. Šlo o zásah, pro který přístroj původně nebyl navržen.

Člověk a robot budou pracovat společně

Příběh oprav Hubbleova dalekohledu otevřel také otázku, jakou roli budou mít lidé v době stále schopnější robotiky.

Feustel vidí jednu z výhod člověka v rychlosti, s jakou dokáže při průzkumu pracovat a reagovat. Současně připomněl, že přítomnost posádky přináší další rizika. Budoucnost proto popisoval jako spolupráci lidí a robotických systémů, které se při plnění úkolů vzájemně doplňují.

Vedle pracovních schopností zdůraznil ještě jeden rozměr. Člověk dokáže svou zkušenost vyprávět. Může vysvětlit, čeho se bál, co ho překvapilo a jak na něj prostředí působilo. Technická data tak doplňuje osobní svědectví, prostřednictvím něhož si veřejnost k výzkumu vytváří vztah.

Indira, která má profesní zkušenosti z oblasti klinické logopedie a práce s lidmi po získaném poškození mozku, přidala význam empatie a porozumění. Právě lidská zkušenost podle ní pomáhá při vzdělávání i předávání inspirace. Schopnost oslovit druhého člověka, rozesmát ho nebo mu přiblížit vlastní prožitek považuje za důležitou součást popularizace vědy.

Devět let příprav na první let

Do astronautického oddílu NASA byl Feustel vybrán v roce 2000. Poprvé odstartoval o devět let později. Dlouhý odstup ovlivnila také katastrofa raketoplánu Columbia v roce 2003 a následné přerušení letů.

Čekání na přidělení mise však podle něj neznamená nečinnost. Astronauti se připravují, spolupracují s konstruktéry, podporují řídicí středisko a podílejí se na plánování i výcviku dalších posádek. Samotný let představuje jednu část dlouhodobé práce.

Pro rodinu se přitom kosmická kariéra začala formovat ještě dříve. Indira vzpomínala, že přesun z Kanady do Houstonu měl původně trvat jen rok. Měla práci, ke které se chtěla vrátit, rodinné zázemí a dvě malé děti. Potom Drew přišel s tím, že se chce přihlásit do výběru astronautů.

Z dočasné změny se stal nový životní směr. Indira svému manželovi věřila, současně však otevřeně připomněla, že podobné rozhodnutí vyžaduje také oběti. Odchod z práce, přesun do jiného prostředí a každodenní fungování bez původní podpory rodiny byly součástí téže cesty, která jej později přivedla na oběžnou dráhu.

Riziko nezmizelo. Lépe mu rozumíme

Zkušenost s raketoplánem i ruským Sojuzem umožnila Feustelovi porovnat dvě velmi odlišné podoby letu.

Start raketoplánu přirovnal k jízdě dragsteru. Zdůrazňoval sílu, vibrace a intenzitu celého zážitku. Sojuz podle něj při startu působil mnohem plynuleji, podobně jako elektromobil. Při návratu se poměr obrátil. Raketoplán dosedal na dráhu jako kluzák, zatímco návrat v Sojuzu popisoval jako výrazně tvrdší zkušenost.

Rozdílný komfort však představuje jen jednu stránku konstrukce. Druhou je způsob, jakým se pracuje s rizikem a možnostmi záchrany posádky. Feustel v této souvislosti upozornil na rozdíl mezi raketoplánem umístěným po boku vnější palivové nádrže a kabinou na vrcholu rakety. Právě druhé uspořádání podle něj nabízí větší možnosti pro začlenění záchranných systémů.

Na otázku, zda dnes létání do vesmíru považuje za bezpečnější, odpovídal opatrně.

„Riziku rozumíme lépe než dříve a naše systémy navrhujeme jinak, abychom ho lépe zvládali,“ uvedl.

Takové vyjádření podle něj vystihuje pokrok přesněji než jednoduché ujištění o bezpečnosti. Riziko zůstává součástí kosmických letů. Vývoj spočívá v jeho lepším poznání a v konstrukčních i provozních opatřeních, která s ním pracují.

Nová stanice musí vyhovovat lidem

Zkušenosti z oběžné dráhy dnes Feustel využívá při spolupráci se společností Vast, která vyvíjí komerční kosmické stanice. Během rozhovoru představil projekt Haven-1, jehož vypuštění firma plánuje na rok 2027, i ambici podílet se v budoucnu na nahrazení Mezinárodní vesmírné stanice.

Pro průmyslové publikum byla podstatná zejména jeho odpověď na otázku, čeho si v konstrukčním návrhu všimne člověk, který už na oběžné dráze žil.

Feustel konzultuje technické systémy, komunikaci i bezpečnost. Vedle nich však upozorňuje na každodenní používání stanice. Konstruktér může velmi dobře rozumět svému oboru, ale bez osobní zkušenosti nemusí postřehnout všechny provozní souvislosti mikrogravitace.

Jako příklad uvedl systém pro spaní. Volné vznášení může z pozemské perspektivy působit pohodlně, jenže člověku někdy chybí známý pocit, že leží na matraci. Feustel proto popsal řešení s nafukovacím prvkem, který tělo přitlačuje k lůžku a pomáhá tento vjem částečně obnovit.

Na konkrétním detailu ukázal, proč má při vývoji smysl zapojovat zkušené uživatele. U kosmické stanice jde o prostředí, ve kterém musí lidé pracovat, odpočívat a zvládat běžné denní úkony. Použitelnost jednotlivých prvků ovlivňuje fungování celého provozu.

Co má Česku přinést vlastní astronaut?

Libor Bouček otevřel také otázku veřejných výdajů. Co může společnost rozumně očekávat od investice do letu Aleše Svobody?

Feustel odpovídal především z pohledu vzdělávání, inspirace a společenského dopadu. Přínos astronauta podle něj pokračuje po návratu na Zemi, kdy může svou zkušeností oslovovat školy, veřejnost i technickou komunitu.

Za obtížně finančně vyčíslitelnou hodnotu považuje možnost nabídnout mladým lidem vzor spojený s vědou, technikou a mezinárodní spoluprací. Jeho odpověď směřovala k dlouhodobému vlivu člověka, který dokáže osobní zkušenost z vesmíru přenést k ostatním.

Indira vyzvala k tomu, aby se do sledování a podpory české cesty zapojovaly školy i firmy. Zájem by podle ní neměl skončit přistáním. Podstatné bude, jak se na misi podaří navázat a koho přivede k dalšímu studiu nebo práci.

V rozhovoru se proto připomněl i Krteček, který s Feustelem do vesmíru cestoval. Postavička srozumitelná dětem dokázala kosmický let přiblížit také lidem, které by samotné technické parametry mise možná neoslovily. Indira má k Česku rodinné vazby a podílela se na tom, aby se tento český symbol na oběžnou dráhu dostal.

Návrat domů potřebuje čas

Zatímco veřejnost obvykle sleduje start a přistání, rodina řeší také týdny po návratu. Indira popsala, že po dlouhodobém pobytu na ISS potřeboval Drew čas, aby si znovu zvykl na běžný pozemský život.

Po měsících v omezeném prostoru s malou posádkou se mění množství lidí kolem, hluk i každodenní podněty. K tomu přistupuje tělesná adaptace a lékařská vyšetření. Vítání se všemi sousedy proto nebylo první položkou programu.

Feustel připustil, že předchozí zkušenost může další návrat usnadnit. Člověk lépe ví, co očekávat, a dokáže se na změnu připravit. Mezi jednotlivými misemi však často uplynou roky, takže ani opakovaný let neznamená automaticky snadný přechod.

Na otázku z publika, zda se mu po vesmíru stýská, odpověděl prostě: když byl ve vesmíru, chtěl být doma. Když je doma, chtěl by být ve vesmíru.

A co mu na Zemi chybí nejvíce? Pohled na planetu.

Indira jej alespoň částečně sdílela prostřednictvím videohovorů. Vzpomínala, jak Drew během spojení s rodinou zamířil k vyhlídkovému modulu Cupola, aby jí a synům ukázal Zemi pod sebou. I díky tomu měla pocit, že kus jeho zkušenosti prožila s ním.

Právě k pohledu na Zemi se celé setkání opakovaně vracelo. Vedle příběhů o opravách, konstrukci a výcviku připomínal také odpovědnost za místo, na kterém žijeme. Indira ji v závěru vyjádřila obrazem lidstva jako posádky jediné společné lodi. Zkušenost jejího manžela ukázala, jak zásadní je pro každou posádku schopnost spolupracovat. Ať už se rozhoduje o budoucí stanici, nebo o jediném šroubu, který musí povolit.

Zpracováno z anglického přepisu rozhovoru s Drewem a Indirou Feustelovými v rámci Czech Space Weeku. Rozhovor vedl Libor Bouček za Radiožurnál, v závěru se ptalo také publikum. Přímá citace je přeložena do češtiny.