Institut cirkulární ekonomiky (INCIEN) za přispění ECF dlouhodobě napomáhá transformaci české ekonomiky. Think Tank INCIEN publikuje studie a data nezbytné pro zmapování a úspěšný rozvoj dekarbonizace českého průmyslu.
Po loňské studii navazuje konkrétními kapitolami věnovanými oceli, cementu, plastu a bioplastu, automotive a stavebnictví. Na první kapitolu věnovanou oceli jsme se dotazovali Tadeáše Rulíka, analytika výzkumného týmu INCIEN.
Jaký je význam oceli v kontextu celého trhu?
Ocel je nejpoužívanějším kovem na světě. Můžeme se s ní setkat všude kolem nás – je součástí našich domovů od celkové konstrukce přes nábytek a spotřebiče až po příbory. Naše auta, vlaky a koleje po kterých jezdí, mosty… zde všude je ocel nepostradatelná. Pro Českou republiku je ocel obzvláště významná – v roce 2022 byla spotřeba ocelových výrobků na obyvatele 4. nejvyšší na světě po Jižní Koreji, Taiwanu a Číně. Ocel zároveň v roce 2021 tvořila 7,8 % celkových emisí skleníkových plynů v České republice a téměř 30 % emisí z českého průmyslu.
Co přesně jste u oceli zkoumali?
Plány pro dekarbonizaci a efektivnější využití materiálů vyžadují čím dál větší uplatnění recyklátu a výrobu recyklovaných, sekundárních surovin, a právě to jsme řešili také u oceli. Základním předpokladem pro maximalizaci sekundární výroby oceli je dostupnost ocelového šrotu v budoucnu. Podle mezinárodních scénářů bude jeho dostupnost v EU mezi lety 2030 a 2050 narůstat a jeho množství bude tvořit mezi 70 až 90 % poptávky po oceli. Kromě dostupnosti šrotu je klíčová také jeho kvalita. Stěžejní je nastavit takové politické nástroje, které umožní maximálně zefektivnit současnou infrastrukturu sběru a zpracování šrotu tak, aby nedocházelo k jeho znehodnocení a omezení využití.
Bude stačit upravit legislativu?
Zapojení jednotlivých stakeholderů je, ať už bude legislativní proces vypadat jakkoli, nevyhnutelné. U oceli je zapotřebí totéž, co řešíme v rámci našich dalších výzkumných aktivit třeba u dřeva nebo textilu. Tedy budovat lepší datovou základnu a přehled o materiálových tocích ocelového šrotu v ČR, například formou lepší informovanosti o materiálovém složení výrobků napříč hodnotovým řetězcem ocelových produktů. Pokud se tak nestane, můžeme mít správně nastavený legislativní rámec, ale nebude fungovat v praxi.
S jakými hypotézami jste pracovali?
Vycházeli jsme z předpokladu, že je navýšení podílu sekundární výroby klíčovou strategií v dekarbonizaci ocelářství. Při využití elektrických obloukových pecí (EOP) a ocelového šrotu jako suroviny k výrobě recyklované oceli lze dosáhnout snížení potřeby výrobní energie o 85–90 % a snížení produkce emisí skleníkových plynů o 75-95 % oproti stávajícím procesům primární výroby. Tato technologie navíc již dnes běžně funguje ve světě i v EU.
Jak si stojí EU v oblasti výroby recyklované oceli v rámci světového srovnání?
Výroba recyklované oceli tvořila v roce 2022 ~43 % celkové výroby oceli v EU. EU je historicky i dnes větším vývozcem než dovozcem šrotu, přitom ona druhotná výroba oceli v elektrických obloukových pecích (EOP) s využitím ocelového šrotu jako suroviny je v EU o 30% nižší poměr než v Turecku nebo v USA, kde se výroba v EOP pohybuje okolo 70 %. Dostupnost dostatečného množství tété druhotné suroviny se proto stává kritickým faktorem pro úspěšnou realizaci a dlouhodobou udržitelnost plánovaných investic pro dekarbonizaci odvětví v EU.
A jak lze shrnout současnou a očekávanou výrobu oceli v ČR? Jaké procento výroby tvoří ocel druhotná/recyklovaná?
Po roce 2030 je předpokládaná kapacita dvou českých oceláren podobná současné úrovni 6,5-6,8 mil. tun a výroba podle historického trendu kolem 5 mil. tun ročně. Dlouhodobě do roku 2050 pro účely kalkulace se předpokládá podobný trend marginálního nárůstu jako na úrovni EU. Prakticky celá výroba obou oceláren v ČR (Liberty Steel Ostrava a Třinecké železárny) dnes probíhá primární cestou ve vysokých pecích, druhotná výroba se podílí méně než 5 %. Do roku 2031 je naplánován přechod stávajících kapacit z více než 75 % (5.1 Mt) na druhotnou výrobu v EOP.
A jaký je tedy potenciál dekarbonizace, pokud bychom přechod na recyklovanou ocel podpořili?
Liberty Steel do roku 2027 plánuje snížit emise z výroby o 80 %. My vypočítali, že při přechodu na EOP by tak dvě české ocelárny produkovaly cca 2,3 milion tun CO2 ročně a ušetřily skoro 7 Mt CO2 ročně. To představuje potenciální úsporu emisí z ocelářství za deset let přes 70 % oproti stavu, kdy by ten přechod na recyklovanou ocel nenastal.
Evropská legislativa je těmto krokům nakloněná. Co může zabránit dosažení těchto čísel?
Kromě již zmíněného možného nedostatku šrotu a jeho nízké kvality může fungování EOP ohrozit také nedostatek elektřiny z obnovitelných zdrojů, který je pro snižování emisí druhotné oceli zásadní. S tímto souvisí budování dodatečné energetické infrastruktury a elektrických pecí – v obou případech velmi nákladné investice, kde mají české ocelárny jen omezené možnosti veřejného financování. Důležitými faktory jsou také současně nízká poptávka po zelené oceli a související málo rozvinuté uplatňování kritérií zelených veřejných zakázek. To vede zatím k nízké míře motivace oceláren pro rozšíření výroby zelené oceli. Poslední překážkou, kterou jsme identifikovali, je chybějící roadmapa dekarbonizace průmyslu v národních strategiích pro lepší plánování těchto velkých dlouhodobých investic
A co je podle vás zapotřebí k překonání nebo odstranění překážek?
Řešení, která ve studii uvádíme, vycházejí z výše uvedených překážek a pro zjednodušení je lze rozdělit do tří kategorií. Ta první se týká přímo toků ocelového šrotu, kde potřebujeme zpřesnit jejich mapování a posílit uplatňování kritérií odpad/neodpad pro kovový šrot. Druhou oblastí je rozvoj technologií. Zde se jedná o dosažení efektivnějších způsobů třídění šrotu, o zavedení materiálových pasů výrobků nebo o technologický rozvoj u konkrétních typů recyklované oceli formou mezinárodní spolupráce. Poslední kategorie se týká již zmíněné energetické a ekonomické stránky EOP. Ve strategických dokumentech na národní úrovni je třeba zohlednit budoucí potřebu elektřiny v ocelářství, zrychlit proces schvalování dotací a různými nástroji podporovat poptávku po zelené oceli.
