Jedna technologie nestačí. Rozhoduje komplexnost.

Automobilky dnes řeší transformaci jednotlivých provozů, investiční nejistotu, energetiku, data, nové technologie i nedostatek kvalifikovaných lidí. Podle Magdy Zemanové komplexní přístup neznamená změnit celý závod najednou. Znamená nejprve ho jako celek posoudit, vytvořit dlouhodobý plán a teprve potom postupně rozhodovat o jednotlivých investicích.

Vaše profesní cesta v Bilfingeru nezačínala obchodem ani bateriemi. Jak jste se vlastně dostala až k dnešnímu zaměření na automotive a bateriový průmysl?

Původně jsem působila jako projektová manažerka. Do obchodu jsem se dostala vlastně trochu náhodou, když odcházel kolega a já jsem z projektových manažerů byla asi nejvhodnější člověk, který mohl tu roli převzít. Ze začátku jsem si pod obchodem představovala klasické prodávání, což mě příliš nelákalo.

Postupně jsem ale zjistila, že obchod v Bilfingeru je něco úplně jiného. Je především o rozvíjení vztahů se zákazníky, trhů a jednotlivých průmyslových segmentů. Člověk se dostává i k širším tématům, například k ekonomickým nebo vládním misím do zahraničí. A to mě začalo velmi bavit.

Postupně se moje role rozšířila na střední a východní Evropu a v rámci Bilfingeru jsem se začala věnovat automotive. Bateriový průmysl k tomu potom přišel poměrně logicky, protože úzce souvisí s mobilitou a transformací automotive.

Byly pro vás baterie v té době úplně novým světem?

Ano, a právě to pro mě bylo zajímavé. Musela jsem se naučit spoustu nových věcí: co je gigafactory, jak fungují jednotlivé části baterie, jak vůbec vypadá celý výrobní proces, ale také dodavatelský řetězec, „kdo s kým peče“ a kde jsou takzvaná úzká hrdla. Ať už z pohledu nerostných surovin, logistických nákladů, duševního vlastnictví nebo škálování, které se také stalo ohromným tématem.

Byla to pro mě nová technologická oblast, do které jsem se musela ponořit. Díky tomu jsem se postupně dostala do kontaktu také s mnoha organizacemi zaměřenými na bateriový průmysl a následně jsem se za Bilfinger zapojila do Českého bateriového klastru.

Automobilový průmysl dnes prochází zásadní proměnou. Co podle vás nejvíce ovlivňuje samotné výrobní závody?

Je to kombinace technologické transformace, tlaku na náklady a energetiku spolu s rostoucí potřebou flexibility. Do toho vstupuje také vykazování uhlíkové stopy, navazující reporting a snaha o co nejšetrnější výrobu. Některé z těchto vlivů přitom mohou jít i proti sobě.

Automotive se měnil vždycky. Modely se měnily a s nimi se upravovaly montážní linky. Elektromobilita ale přináší výraznější změnu. Když se podíváte na klasické auto a elektromobil, mění se celý výrobek. U spalovacího automobilu máte motor, převodovku a další komponenty, které u elektromobilu buď vůbec nejsou, nebo jsou jiné.

Automobilový závod je přitom rozdělený do jednotlivých výrobních provozů, takzvaných shopů. A některé z nich se s nástupem elektromobility dostávají do útlumu. Automobilky se samozřejmě snaží existující prostory dál využívat, protože závod stále provozují a potřebují s nimi nějakým způsobem pracovat. Modernizace staršího závodu má ale logicky více omezení než výstavba nového závodu podle aktuálních standardů.

Právě tady ale nastupuje otázka, do čeho má automobilka vlastně investovat.

Ano, a to je velká nejistota. Automobilky dnes nemají jednoduché rozhodování. Musí řešit, které provozy zachovat, kde je transformovat nebo kde něco zbourat a postavit jinak. Po desítky let měly v tomto směru určitou jistotu. Konkurovaly si mezi sebou, ale auta se prodávala stále více a investice měly poměrně jasný směr. Dnes je situace jiná a udělat rozhodnutí o nějaké větší investici je pro ně opravdu zásadní.

Je v takové situaci jednodušší postavit nový závod, nebo modernizovat ten stávající?

Každé má něco. Greenfield má výhodu v tom, že můžete začít od nuly a udělat závod opravdu „state of the art“. Nemáte tolik omezení a můžete už od začátku přemýšlet nad tím, jak budou jednotlivé systémy fungovat dohromady. U starších závodů je to složitější. Automotive má právě v tomto směru nevýhodu, protože řada továren je opravdu hodně stará a udělat z takových objektů „továrnu budoucnosti“ není snadné. Narážíte na existující konstrukce, rozvody, limity dispozice, požární bezpečnost, kapacitu energetické infrastruktury i na to, že závod často nemůžete jednoduše zastavit a modernizaci musíte dělat za provozu. Chce to proto velmi dobré a dlouhodobé plánování. A někdy zjistíte, že některé změny ani nejsou proveditelné nebo zkrátka nedávají smysl.

Musí se tedy modernizace udělat najednou, nebo může podnik postupovat krok za krokem?

Určitě může postupovat postupně. Komplexnost podle mě neznamená změnit celý závod najednou. Znamená ho na začátku jako celek posoudit a mít jasno v tom, kam chcete dojít. Základem je dlouhodobý plán, jakási „roadmapa rozvoje závodu“. Neměla by to být jen tabulka investic, ale práce s návaznostmi: kdy má smysl řešit energetiku, co musí předcházet automatizaci, jak se bude automatizace dál vyvíjet, jak se změní požadavky na údržbu nebo kde vzniknou nové nároky na vodu, páru, chlazení, vzduchotechniku či kvalifikované lidi.

Součástí přípravy by mělo být i důkladné posouzení rizik, která mohou v budoucnu nastat. Bez celkového pohledu se totiž může stát, že jedno dobře míněné opatření později zkomplikuje provoz nebo sníží jeho efektivitu. A tady hraje velkou roli způsob řízení firmy. Je důležité mít v týmu lidi, kteří se nedívají jen na příští rok, ale mají odpovědnost za dlouhodobější rozvoj, v horizontu klidně deseti nebo patnácti let.

Energetická efektivita se stala jedním z hlavních témat průmyslu. Kde podle vás vzniká největší prostor pro úspory?

Možností je mnoho. Základem je ale svůj závod skutečně znát. Když máte provoz dobře zmapovaný, dokážete přesně zjistit, kde vám uniká teplo či pára, kde vznikají ztráty, co lze znovu využít a především která opatření dávají ekonomický smysl.

Důležitý je průběžný monitoring spotřeby a propojení výrobních parametrů s energetickými daty. Nestačí vědět, kolik závod spotřeboval elektřiny nebo plynu za měsíc. Podstatné je rozumět tomu, která linka, směna, produkt nebo provozní režim spotřebu skutečně vytváří. Teprve potom lze spolehlivě vyhodnotit reálnou návratnost jednotlivých investic.

Problém už dnes není ani tak data získat, ale skutečně je využít?

Přesně. Získat data dnes asi není až takový problém. Důležité je umět je skutečně využít. Když máte vlastní zdroj energie, obnovitelné zdroje, sledujete vývoj cen elektřiny a máte třeba bateriové úložiště, můžete s těmi daty pracovat mnohem lépe. Potřebujete ale někoho, kdo jim rozumí a dokáže je správně propojit. Pokud máte například fotovoltaiku, vstupuje do toho i predikce počasí. Podle ní víte, kolik elektřiny pravděpodobně vyrobíte, a můžete podle toho plánovat její využití. Tady už všechno musí být opravdu sehrané jako orchestr.

Přitom někdy mohou významnou úsporu přinést poměrně jednoduchá opatření.

Určitě. Rekuperace a využití odpadního tepla už jsou podle mě naštěstí do značné míry standardem. Patřily mezi první kroky, které fabriky při vlně energetických úspor implementovaly. Jedním z důvodů je návratnost investice a také to, že tato opatření bývají relativně snadno proveditelná, i když samozřejmě záleží na konkrétním provozu.

Někdy může být řešení opravdu jednoduché. Jedním z příkladů je Bilfinger TIPCHECK (Technical Insulation Performance Check), který identifikuje potenciál úspor energie v průmyslových provozech prostřednictvím analýzy izolací. Zjednodušeně řečeno se při kontrole projdou potrubní rozvody, identifikují místa s tepelnými ztrátami a navrhnou vhodná opatření. Úspory přitom mohou být skutečně výrazné. Jeden příklad za všechny: modernizace 800 metrů izolací přinesla úsporu energie 49 % a návratnost investice tři roky. Energetická úspora navíc snižuje emisní stopu a jako další přínos může zlepšit i bezpečnost provozu.

Energetická efektivita ale podle vás není jen otázkou samotné výrobní technologie.

Není. V návaznosti na náročnost výrobních procesů může výrazně pomoci i optimalizace stavební a infrastrukturní části závodu. Může jít o zateplení obálky, výměnu oken, úpravu osvětlení či vytápění, instalaci čidel nebo zastínění světlíků. I když například objekty nechcete certifikovat podle LEED či BREEAM, je skvělé vybrat si některé best practices, které se při těchto certifikacích velmi často uplatňují.

Důležité je také dívat se na širší souvislosti, například na logistiku v areálu, hospodaření s obalovými materiály nebo práci se zelení. Právě tady je vidět, jak se energetika, udržitelnost a provozní efektivita navzájem ovlivňují. Největší chybou je řešit energetiku, technologii a stavbu odděleně. A právě proto se v Bilfingeru snažíme klientům pomáhat už od úvodních rozvah, od strategie až po konkrétní implementační projekty. Hezky v souvislostech.

Ani přechod z plynu na elektřinu tedy nemusí být automaticky správným rozhodnutím?

Přesně tak. Setkávám se i s případy, kdy korporátní strategie řekne, že se přechází z plynu na elektřinu, ale v jednotlivých zemích to nemusí být optimální. Přesto se změna provede, protože jde o globální nebo regionální strategii společnosti.

Na druhou stranu naštěstí vidíme, že ty osvícenější společnosti mají hlavní strategie nastavené spíše jako určení směru, ale jednotlivá opatření si následně nechávají „posvětit“ lokálně, ať už svými provozními týmy, nebo konzultantem. Ten k tomu dokáže přidat například i predikci dalšího vývoje, ať už ekonomického, nebo technologického.

Největší nejistotou pak bohužel stále zůstává geopolitický vývoj, který může zásadně ovlivnit ceny energií i dostupnost technologií.

Znamená komplexní přístup také to, že stejné řešení nemusí fungovat ve dvou různých závodech?

Jednoznačně. Do návrhu a modernizace vstupuje mnoho faktorů. Je to lokalita závodu, lokální dodavatelský řetězec, dostupnost surovin, ale také další partneři a zdroje, které máte v okolí.

Mám ráda pragmatismus a tady to platí dvojnásob. Je potřeba přemýšlet nejen nad materiály, které používáte, a nad tím, zda je bude možné následně recyklovat, nebo jak hospodaříte s energií a přírodními zdroji, ale také nad tím, co máte kolem sebe a co lze využít.

Proto je vždy potřeba konkrétní závod komplexně posoudit, včetně všech vlivů a vazeb. Na to se někdy zapomíná, když korporace chtějí aplikovat jednotná řešení ve více zemích.

Stejné opatření může v jednom závodě fungovat výborně, ale jinde narazit na cenu energie, dostupnost médií, kvalifikaci lidí, prostorová omezení nebo lokální povolovací proces. Unifikace má smysl jako rámec, ale finální rozhodnutí musí obstát i v konkrétních podmínkách.

Významnou část vaší práce tvoří bateriový průmysl. V čem se bateriové projekty liší od projektů, které známe z tradiční automobilové výroby?

Jedním z velkých rozdílů je rychlost vývoje technologie. Také v automotive se mění výrobky, výrobní postupy nebo prototypy, ale u bateriových projektů jsme se setkávali s tím, že během samotného projektu docházelo k častým změnám technologie a stavba na ně musela reagovat. A to několikrát po sobě. Než se stavba dokončila, takových změn přišlo opravdu mnoho.

Jaký dopad to mělo na investiční náklady, asi není nutné zmiňovat. Proto když dnes stavíte takový závod, potřebujete od začátku plánovat co nejflexibilnější layout. Víte totiž, že se v budoucnu bude měnit. A u bateriových projektů je potřeba flexibility obzvlášť výrazná.

Bateriová výroba má ale specifické požadavky i na samotné prostředí závodu.

Ano. Hodně záleží na tom, o jakou část bateriového řetězce jde. Pojmy jako „výroba baterií“ nebo „baterkárna“ se používají velmi často, ale bývají zavádějící.

Jiná je totiž výroba článků v gigafactory, jiná upstream část řetězce, tedy těžba a zpracování surovin a výroba komponent, především katodové a anodové směsi, elektrolytu či separátorů, a jiná montáž modulů nebo battery packů. Každá z těchto částí má jiné technické a provozní nároky.

Výroba napříč bateriovým řetězcem mívá specifické požadavky na čistotu a vlhkost prostředí. To vytváří jiné nároky na technická zařízení budov a opět i na energetickou náročnost. Většina těchto projektů je tedy poměrně energeticky náročná. Dalším významným tématem je voda, hospodaření s procesní vodou a snaha o její maximální cirkularitu.

Mění bateriový průmysl také požadavky na lidi, které závody potřebují?

Zcela určitě. Je to podobné trendu napříč téměř všemi odvětvími – zjednodušeně řečeno méně manuálních a více inženýrských profesí. Také záleží i na tom, jestli máte v závodě výzkum a vývoj. Ten se obecně považuje za vysokou přidanou hodnotu závodu. V případě bateriového projektu, ať už jde o gigafactory nebo upstream výrobu, potřebujete zejména chemiky, elektrotechniky, strojaře a procesní inženýry.

Elektrifikace se podle vás netýká jen automobilů.

Přesně tak. Elektrifikace jde napříč prakticky vším. Baterie máte v telefonech, kamerách, vysokozdvižných vozících, pilách, sekačkách, dronech a celé řadě dalších zařízení.

Obrovský boom dále vidíme také u bateriových úložišť. Pozoruji to i u výrobců baterií. Někteří původně přicházeli s plány vyrábět především články pro automobily a postupně se přeorientovávají také na BESS (Battery Energy Storage Systems), tedy bateriová úložiště.

Spotřeba elektřiny přitom bude dál stoupat. Přispívá k tomu nejen elektrifikace, dobíjení automobilů, ale také třeba i změna klimatu a s ní související stále větší využívání klimatizací. To následně vytváří nové požadavky na energetickou infrastrukturu.

Významným tématem je také údržba průmyslových objektů. Jak se mění požadavky zákazníků na spolehlivost provozu a prediktivní údržbu?

Zákazníci dnes od údržby nečekají jen opravu poruch, ale především vyšší spolehlivost provozu, méně neplánovaných odstávek, bezpečnost a kontrolu nákladů. Proto se údržba posouvá k datově řízenému přístupu. Sledují se například vibrace, teploty, spotřeba energie nebo provozní parametry zařízení.

Cílem prediktivní údržby je zachytit problém dříve, než způsobí odstávku, a naplánovat servis ve správný čas, například podle trendu vibrací motoru, nárůstu teploty ložiska nebo neobvyklé spotřeby energie. Nestačí ale jen sbírat data. Důležité je správně je interpretovat a propojit s technickou znalostí konkrétního zařízení i provozu.

Silnou stránkou Bilfingeru je v tomto ohledu kombinace technické znalosti zařízení, engineeringu a zkušeností s provozní údržbou. Prediktivní údržba tedy není jen o datech, ale především o schopnosti rozlišit, co je běžná odchylka a co už může být signálem budoucí poruchy.

A co umělá inteligence? Stává se už běžnou součástí průmyslových projektů, nebo jde zatím spíše o jednotlivé pilotní implementace?

Řekla bych, že jsme někde mezi. V administrativě, práci s dokumenty nebo analýze dat už se umělá inteligence používá poměrně běžně. V samotných průmyslových provozech je ale její nasazení opatrnější a často závisí na kvalitě dostupných dat, připravenosti systémů a kybernetické bezpečnosti.

Velký potenciál má AI zejména tam, kde pomáhá pracovat s velkým množstvím dat, hledat souvislosti a podporovat rozhodování odborníků, například při prediktivní údržbě, optimalizaci spotřeby energií, plánování servisních zásahů nebo identifikaci nestandardního chování zařízení. Praktický přínos ale vzniká až ve chvíli, kdy jsou data kvalitní, správně strukturovaná a propojená s reálnou znalostí provozu.

Zároveň platí, že výstupy AI musí vždy kontrolovat člověk, který danému tématu rozumí. Nejde tedy o to, aby AI nahradila zkušené odborníky, ale aby jim pomohla rychleji pracovat s informacemi a nacházet souvislosti. V průmyslu totiž nejde jen o rychlost práce s daty, ale také o bezpečnost, spolehlivost a odpovědnost za výsledek.

Automatizace současně mění požadavky na lidi. Potřebuje moderní továrna jiný typ zaměstnanců než dříve?

Určitě. Některá místa ve výrobě mizí, ale zároveň vznikají jiná. Čím pokročilejší jsou technologie, údržba a řízení provozu, tím více potřebujete lidi, kteří jsou schopni tyto systémy spravovat a rozumět jim. Nestačí už jen klasické mechanické dovednosti, viz předešlé téma. Potřebujete lidi, kteří dokážou tyto světy propojovat, a takové odborníky není jednoduché najít.

Máme kvalitní technické univerzity a vycházejí z nich velmi dobří lidé. Problém vidím spíš v rychlosti, s jakou dokážeme reagovat na vznik nových oborů a požadavků průmyslu. Zároveň musíme mladé lidi přesvědčit, aby tyto obory vůbec chtěli studovat.

Které technologie nebo oblasti budou podle vás v příštích letech nejvíce ovlivňovat konkurenceschopnost výrobních podniků?

Určitě rychlost inovací, schopnost adaptace a dlouhodobé plánování s alternativními scénáři. Nestačí jen predikovat vývoj trhu, ale je potřeba komplexně posuzovat i rizika, která s ním souvisejí.

Podle mě to nebude o jedné konkrétní technologii ani jednom správném investičním směru. Firmy budou muset mnohem víc přemýšlet v souvislostech: co má smysl modernizovat, co už nahradit, kde pomůže automatizace, jak pracovat s energiemi nebo daty a co to všechno bude znamenat pro lidi a samotný provoz.

Výhodu budou mít podle mě ti, kteří se dokážou změnám přizpůsobit, ale zároveň se nebudou rozhodovat jen podle toho, co je zrovna trend. Každá investice musí dávat smysl v konkrétním závodě.