Nejdřív data, potom technologie. Největší energetické úspory často nevznikají tam, kde je firmy hledají.

Když poprvé přijdete do výrobního závodu, který chce snížit energetické náklady, co vás zajímá jako první? Podle čeho během několika hodin poznáte, zda má podnik svou energetiku pod kontrolou?

První, co mě samozřejmě zajímá, je, jestli mají zapnutý kávovar v úsporném režimu (směje se). Ale teď vážně. První, co s kolegy sledujeme, je, jak se energie v závodě skutečně pohybuje, jak v čase, tak v prostoru. Kde vzniká, kde se transformuje, kde se spotřebovává a kde se ztrácí. Nejde jen o elektřinu, ale také o plyn, páru, topnou a chladicí vodu nebo stlačený vzduch.

Naprosto zásadní je kvalita dat. Teprve až víte, co se v provozu skutečně děje, má smysl hodnotit stáří technologií nebo plánovat investice. V praxi velmi rychle poznáte úroveň řízení podle toho, jestli má podnik detailní měření spotřeby napříč provozem, nebo pracuje pouze s agregovanými fakturami a náklady na energie bere pouze jako jedno číslo do OPEXu, prostě jako náklad. V mnoha firmách jsou energie stále vnímány jen jako součást provozních nákladů. Ve skutečnosti by měly být řízeny stejně systematicky jako samotná výroba.

Potkávám se i s mezinárodními klienty, a to jak z regionu CEE, tak z vysoce rozvinutých trhů, jako je například Finsko. Z mezinárodního pohledu je patrné, že pokročilé závody mají detailní měření, takzvaný submetering, které pokrývá 70 až 90 % spotřeby. Odchylka mezi plánovanou a skutečnou spotřebou se tam pohybuje pod 5 %. Méně vyspělé provozy běžně vykazují rozdíly 20 až 30 %, aniž by přesně věděly proč. Právě v tom se často skrývá prostor pro úspory. Není výjimkou, že podnik dokáže bez větších investic snížit spotřebu o 10 až 15 % pouze tím, že začne energii skutečně řídit. Energetika musí fungovat stejně jako výroba. Potřebuje jasně definované ukazatele KPI, odpovědnost konkrétních lidí a pravidelné vyhodnocování výsledků.

Jaké nejčastější chyby v hospodaření s energiemi dnes v českých výrobních firmách nacházíte? Jde častěji o zastaralé technologie, nebo spíše o špatně nastavené procesy a provozní návyky?

Český průmysl je na tom z hlediska výrobních technologií překvapivě dobře. Mnoho závodů pracuje s velmi moderním vybavením a často dosahuje nadprůměrné technické úrovně. Problém většinou neleží v samotných strojích. Častěji se setkávám s tím, že podnikům chybí systematické řízení energetiky. Firmy investují do nových zařízení, ale už nemají nastavený proces, který by jejich provoz dlouhodobě optimalizoval.

Máme tu zkrátka takový předsudek: firmy si myslí, že když tu fabriku provozují dlouhou dobu, tak přesně vědí, jak na to. To je sice pravda z hlediska jejich produktu a výroby samotné, ale jsou tím zaslepení a nechtějí se na ten proces podívat shora. České firmy se stále hodně spoléhají na zručnost českého pracovníka a jeho dlouhodobou praxi. To je samozřejmě velká výhoda, ale zkušenost sama o sobě systém nenahradí. Energetická efektivita musí být součástí řízení výroby, kde jako jeden z výrazných parametrů musí být zapracován a neustále optimalizován energetický tok. Velkým problémem bývá také roztříštěná odpovědnost. Energetiku často řeší údržba, část výroba a část facility management. Výsledkem je, že ji ve skutečnosti nikdo neřídí jako jeden propojený celek.

Říkáte, že české výrobní podniky jsou často velmi dobře vybavené moderními technologiemi. Přesto podle vás nebývá největší problém ve strojích, ale v lidech a jejich přístupu. Setkáváte se v průmyslových podnicích s takzvanou provozní slepotou? Jak náročné je přesvědčit interní týmy, že systém, který funguje deset nebo dvacet let, lze nastavit efektivněji?

Ano, velmi často. Skoro bych řekl, že otázka dnes nestojí tak, jestli se s provozní slepotou setkáváme, ale spíše jak ji překonat. Provozní slepota znamená, že systém sice funguje, ale už nikdo nepřemýšlí nad tím, jestli funguje skutečně efektivně a zpochybňuje jakoukoliv možnost optimalizace. Lidé jsou na něj zvyklí a jakákoliv změna je vnímána spíše jako riziko než jako příležitost. Změna tedy není jen technická, ale spíše manažerská a především kulturní. V českém prostředí je stále patrný tradiční odpor ke změnám. Pokud ale existuje vůle vedení společnosti nebo některého z odpovědných manažerů, dá se tento přístup překonat.

Proto se nesnažíme přijít do firmy a říct, že všechno dělá špatně. Obvykle začínáme technickou energetickou studií. Nejprve provedeme simulaci a spočítáme, jaká by měla být teoretická energetická náročnost provozu, a následně ji porovnáváme se skutečným stavem. Každá fabrika má nějakou teoretickou spotřebu, kterou nasimulujete na papíře, jak se to učí na vysoké škole. Samozřejmě víme, že dosáhnout teoretického minima bývá často nemožné nebo ekonomicky velmi náročné. Smyslem ale není dosáhnout ideálního čísla. Smyslem je otevřít odbornou diskusi a ukázat, že existuje prostor ke zlepšení. Pak máme argumenty se s tím klientem bavit: Proč vlastně tu technologii musíš provozovat 24 hodin denně, když tu máš batchovou (šaržovou) výrobu a nemáš to kontinuální? Nebo naopak, proč ji nemůžeš provozovat kontinuálně, když každé ráno natápíš a spotřebuješ strašně moc energie? Právě díky tomu se často podaří odhalit řadu úspor, které nevyžadují zásadní investice, jen nebyly realizovány kvůli zažitým postupům nebo organizačním bariérám.

Zmínil jste, že nejlepší podniky realizují až 80 % navržených opatření, zatímco průměrné pouze 20 až 30 %. Co podle vás rozhoduje o tom, že jedna firma změny skutečně zavede a druhá zůstane jen u studie?

Rozhodující je především dlouhodobá vize managementu a samozřejmě schopnost dotáhnout přijatá a plánovaná opatření do konce. Rozdíl mezi špičkovým a průměrným závodem většinou neleží v technologiích. Spočívá v tom, jak vedení firmy přistupuje k řízení změn. Energetická studie sama o sobě nic nevyřeší. Důležité je, aby se doporučení skutečně promítla do každodenního provozu a aby se jejich výsledky průběžně vyhodnocovaly. Nejlepší podniky mají jasno v tom, kam chtějí směřovat, a dokážou systematicky realizovat většinu navržených opatření. Průměrné společnosti často skončí u analýzy a k samotné realizaci se už nedostanou.

Můžete uvést konkrétní příklad z praxe, kdy zdánlivě drobná změna přinesla firmě výrazné energetické úspory?

Takových případů je celá řada. Někdy stačí snížit tlak stlačeného vzduchu, jindy upravit teplotu topné vody tam, kde to provoz dovoluje. Žádná investice, pouze správné nastavení systému. Každý průmyslový závod je samozřejmě jiný a každé odvětví má své specifické problémy. Velmi často ale narážíme na oblast tepelných izolací a obecně distribuci tepla po závodě. To je typický příklad provozní slepoty a práce s agregovanými daty.

Tepelné ztráty bývají schované v celkové spotřebě tepla a nejsou samostatně sledované. Přitom právě ztráty způsobené nevhodnou nebo poškozenou izolací zařízení a potrubních rozvodů mohou představovat vyšší desítky procent z celkové energetické náročnosti provozu. Optimalizací izolací, pravidelnou údržbou a lepším nastavením provozních režimů lze dosáhnout úspor v řádu 20 v některých případech i více než 30 % ekonomicky realizovatelných opatření. A znovu platí, že řada těchto věcí nevyžaduje rozsáhlé investice, pouze lepší řízení.

Kdybychom vám dali za úkol snížit energetickou náročnost středně velkého výrobního závodu o 20 %, kde byste začal?

20% úspora je podle mě reálná všude tam, kde se energetika delší dobu systematicky neřešila. Postup je vždy systematický a kombinovaný. Nejprve je potřeba pochopit, kudy energie v podniku skutečně proudí. Zmapoval bych hlavní energetické toky, provozní režimy i tarifní strukturu.

Teprve potom hledáme rychlá opatření bez velkých investic. Může jít o optimalizaci nastavení technologií, vyřešení netěsností nebo lepší řízení stand-by režimů zařízení v době, kdy nejsou využívána. Dalším krokem je zajištění řízení a regulace: doplnění měření a jednoduché automatizace. Právě díky nim získává podnik kvalitnější data a možnost pracovat s nimi do budoucna. Teprve když víte, co se v provozu skutečně děje, má smysl uvažovat o větších investičních opatřeních na základě tvrdých dat, ať už jde o novou technologii či zdroj energie, modernizaci kompresorů, čerpadel, osvětlení nebo rekuperaci tepla. Nejdříve data. Až potom investice.

Velkým tématem posledních let je využívání odpadního tepla. Jak velký potenciál v něm podle vás český průmysl stále má?

Potenciál je stále značný a odpadní teplo je dnes velký trend. Rostoucí ceny energií způsobily, že řada projektů zaměřených na využití odpadního tepla dnes vychází ekonomicky velmi zajímavě a jejich návratnost je podstatně lepší než před několika lety. Překážkou ale většinou není technologie. Ta už dnes existuje. Hlavním problémem bývá opět nedostatek dat a organizační bariéry.

Firmy často přesně nevědí, kolik odpadního tepla mají k dispozici, kde vzniká a chybí jim jasný návrh efektivního využití, takže se logicky obávají investice. Pokud ale podnik disponuje kvalitními daty a dobře připraveným projektem, mohou podobná řešení přinést velmi zajímavé výsledky.

Stále častěji se mluví také o bateriových úložištích. Kdy podle vás dávají průmyslovému podniku skutečný ekonomický smysl?

Každý výrobní ředitel, se kterým jsem se potkal, dobře ví, jak důležité jsou pro výrobu zásobníky, buffery nebo sklady. Je to základní předpoklad kontinuálního a efektivního provozu. Baterie nebo jiný typ zásobníku energie by měl být z tohoto pohledu vždy chtěný. Jeho zasazení do energetických rozvodů umožňuje stabilizovat odběry, optimalizovat špičky nebo pracovat s odpadní energií. Je to skvělá technologie, která uvolňuje technologovi ruce pro různá energeticky výhodná řešení.

Když mají firmy v praxi problém, že směnu nejsou schopné kvůli lidem posunout – lidé se bouří, když mají přijít o hodinu dřív, protože energie je zrovna levnější, tak pořídí baterie, akumulují levnou energii a pak ji využijí při nájezdu. Je ale důležité říct, že baterie samy o sobě špatné procesy nebo chybějící data nevyřeší. Pokud podnik nemá správně nastavené procesy a dobře řízenou energetiku, bateriové úložiště nebude zázračným řešením. Je to velmi důležitá součást moderní energetiky, ale vždy pouze jedna část celého systému.

Evropská legislativa přináší stále větší důraz na ESG reporting a požadavky vyplývající ze směrnice CSRD. Pomáhá tento tlak firmám lépe pracovat s energetickými daty, nebo zatím převažuje pocit administrativní zátěže?

Je pravda, že tlak evropské legislativy má dva různé dopady. Na jedné straně firmy vnímají ESG a související reporting jako administrativní zátěž a složitost metodik. A proto my v Bilfingeru ukazujeme a vysvětlujeme klientům tu pozitivní stránku zaměření se na ESG témata. Tedy optimalizaci provozu, úspory a modernizaci.

Myslím si, že se i samotný přístup k ESG postupně mění a posouvá lepším směrem. V posledních letech došlo ke zjednodušení některých požadavků, ubralo se na reportování a větší důraz se přesouvá směrem k reálné implementaci. ESG nutí firmy sbírat kvalitní data a řídit spotřebu systematicky. Jde o to mít strukturovaná, kvalitní data, která umožní firmám plánovat investice a sledovat reálné úspory. Firmy, které se naučí s daty pracovat, se velmi rychle posunou od povinného vykazování k řízení výkonu celého podniku.

Když se podíváme dopředu, jak bude podle vás vypadat práce podnikového energetika v roce 2035?

Určitě to bude velice dynamická role. Energetik bude více pracovat s daty, algoritmy a prediktivními modely. Už dnes významná část investic do energetiky směřuje do digitalizace a řízení. Zároveň ale nezmizí potřeba hluboké znalosti technologií, jen se posune na strategickou úroveň.

Jak jsem již zmínil, mé přesvědčení je, že energetik nemá být samostatná pozice. V průmyslových závodech ten energetik vždycky byl, ale měl spíše roli člověka, co se stará, aby to vůbec běželo. Aby mohl zasahovat do výroby a směnnosti, to se děje až poslední desítky let. Energetik je dnes ve firmách často braný jako overhead, jako náklad, proto nemá takovou moc. Když to výrobní ředitel, ten má pod sebou to, co něco vyrábí a reálně vydělává. Za mě musí být parametr energetické náročnosti jedním z klíčových parametrů přímo pro manažera zodpovědného za výrobu. Vedle kvality a množství produktu bude stát energetická náročnost výroby jako rovnocenný, velmi výrazný faktor.

Většinu rozhovoru jsme se věnovali energetickým úsporám uvnitř výrobních podniků. Jak se díváte na současnou podobu celého českého energetického mixu, ze kterého průmysl čerpá?

Mám pocit, že se dnes často soustředíme na jednotlivé technologie, ale méně už na celý energetický systém. Diskutujeme, jestli někde postavíme zdroj o výkonu 50 MW, ale podle mého názoru musíme přemýšlet v úplně jiném měřítku. Česká republika potřebuje řešit náhradu gigawattů výkonu, nikoliv jednotlivých desítek megawattů. Všechno se strašně rychle mění a dlouhodobé plány se geopoliticky hroutí. Dřív se v energetice plánovalo v desetiletkách, dnes běžím tak v horizontu dvou až tří let. Právě proto jsou investice pro firmy těžké, protože jim chybí dlouhodobá predikce.

Za poslední roky politici vyvolali Green Deal a tlak na nové technologie, bylo kolem toho obrovské investorské nadšení. Jenže pak došlo na investorské vystřízlivění – ty projekty často nedělaly stabilní firmy. Zpětně vidíme, že ty startupy rozestavěly obří Gigafactory, a pak zastavily celý zbytek projektu, což s sebou stáhlo celý řetězec dodavatelských firem a úsilí lidí. Nyní tedy z mého pohledu musíme rychle přeskočit zbývající fáze – hledání viníka, potrestání nevinného a odměnění nezúčastněného. Cesta určitě vede přes vytvoření dlouhodobého plánu – stabilita nám dnes v energetice strašně chybí. Přitom lidé budou pořád potřebovat topit, svítit a nabíjet mobily nebo komunikovat s AI přes datová centra, takže energie bude potřeba více a více, to je daný fakt.

Jakou roli podle vás sehraje v tomto gigawattovém měřítku jaderná energetika?

Jsem přesvědčený, že Česká republika bez jaderné energetiky své dlouhodobé cíle nesplní. Jádro podle mě představuje stabilní bezemisní základ energetického mixu. Vedle něj samozřejmě mají své místo obnovitelné zdroje, jako je fotovoltaika nebo větrné elektrárny. Ty ale samy o sobě nestačí, protože vyrábějí, jen když mají podmínky. Potřebují být doplněny stabilním zdrojem a velkokapacitní akumulací.

Technologie pro akumulaci přitom existují už dlouhou dobu. Už před patnácti lety jsme připravovali projekty, které počítaly s ukládáním energie formou stlačování vzduchu do podzemních zásobníků, který by se v době drahé elektřiny pouštěl přes turbínu nahoru. Tehdy se nerealizovaly, ale dnes se ukazuje, že podobná řešení mohou být znovu velmi aktuální. Velmi pozitivně vnímám, že se Česká republika vydala cestou výstavby nových jaderných bloků. Takové projekty vytvářejí obrovský prostor pro český průmysl, dodavatelské firmy i technické vzdělávání. Doufám, že se na nich podaří vychovat novou generaci odborníků a zkušenosti udržíme v České republice. Byl bych rád, kdybychom se v budoucnu dokázali stále více opírat o vlastní know-how a české firmy převzaly větší část dodávek i odpovědnosti za další projekty a abychom si ty pomocné provozy a inženýring (balance of plant) dokázali zařídit sami.

Biomasa bývá často označována za jednu z cest dekarbonizace. Vy ale k jejímu širšímu využití přistupujete poměrně skepticky. Proč?

Nemyslím si, že biomasa může dlouhodobě představovat hlavní řešení české energetiky, pro mě je to úplně nepochopitelné. Vznikají nové projekty spalující biomasu, ale zároveň existují studie, které upozorňují, že už současné instalované kapacity budou narážet na limity dostupnosti paliva na českém trhu. Pokud budeme pokračovat stejným tempem, bude nutné významnou část dovážet ze zahraničí, což nedává smysl. Každý zdroj má své místo, ale měl by být součástí promyšleného systému.

Bilfinger se vedle energetických úspor věnuje také projektům v oblasti Carbon Capture. Máte pocit, že právě zachytávání oxidu uhličitého bude hrát v průmyslu stále větší roli?

Určitě ano. My jsme velká společnost a energetická efektivita bývá často vstupní branou k mnohem větším projektům. Když řešíme například tlakový vzduch nebo energetické hospodářství výrobního závodu, otevírá nám to dveře k dalším investicím. Ve výsledku se pak dostáváme k projektům úplně jiné velikosti. Typickým příkladem je právě Carbon Capture který zmiňujete. V některých odvětvích, například v cementárenství, už se nebavíme o studiích za stovky tisíc nebo projektech za miliony korun, ale o investicích v řádu miliard. I to je součást ESG a dekarbonizace, jen v úplně jiném, monumentálním měřítku. Takovéto projekty pak vytvářejí celý řetězec projektů – např. využití zachyceného CO2 – hnojiva, methanol, chladivo, …

Během své kariéry, nejen v Bilfingeru, jste pracoval na projektech v Evropě, Americe, Rusku, Africe i Indii. Co vám tato mezinárodní zkušenost dala?

Každá země mě naučila něco jiného. Myslím si, že pokud chceme lidem skutečně porozumět, nestačí si jen psát e-maily nebo spolu mluvit na dálku. Je potřeba poznat, jak žijí, jak přemýšlejí a s jakými problémy se potýkají. Teprve potom člověk pochopí, proč věci dělají právě tak, jak je dělají. Silný dojem na mě udělala Indie. Oslovila mě pracovitost tamních lidí i jejich přístup ke vzdělání. Není výjimkou, že se celá rodina složí na studium jednoho svého člena. Je v tom obrovská vůle posouvat se dál. Do Ruska jsem odjel hned po vysoké škole řídit výstavbu, takže to byla velmi intenzivní profesní zkušenost. Amerika mě zase zaujala svou svobodou a přístupem k podnikání. Každá země mi ukázala jiný způsob práce i přemýšlení.

Myslím si také, že bychom neměli podceňovat Asii. V řadě oblastí, například v elektromobilitě nebo bateriových technologiích, jsou dnes asijské firmy technologicky velmi daleko a Evropa se od nich může v mnohém učit. Přesto jsem rád, že žiji a pracuji právě tady. Česká republika má silnou průmyslovou tradici, kvalitní technické vzdělání i výbornou polohu. Máme šikovné lidi a velký potenciál. Pokud budeme přemýšlet dlouhodobě a nebát se změn, máme podle mě na čem stavět.

Přesto často mluvíte o tom, že bychom měli více přemýšlet v dlouhodobém horizontu.

Ano. Jenže když se podívám na firmy z Koreje, Číny, Spojených států nebo dalších investičně silných zemí, nevidím zásadní rozdíl v tom, co jejich lidé umějí. Jsou to odborníci stejně jako naši, nejsou to žádní nadlidé. Rozdíl bývá spíše v tom, že dlouhodobě plánují a nebojí se transparentně investovat do budoucnosti. Jsem přesvědčený, že stejné znalosti máme i u nás, jen jim potřebujeme dát příležitost, větší prostor a udržet si ty lidi doma.

Pokud byste měl na závěr dát jednu radu ředitelům výrobních podniků, kteří chtějí dlouhodobě snížit energetické náklady a zvýšit konkurenceschopnost svých firem, jaká by byla?

Začněte u dat. Ne u nákupu nových a drahých technologií. Pokud nevíte, kudy energie ve vašem podniku skutečně proudí a kde se ztrácí, žádná investice nepřinese očekávaný výsledek.

A druhá rada je nebát se přizvat ke spolupráci nezávislé odborníky. Ne dodavatele jedné konkrétní technologie, který vám bude logicky tlačit to svoje, ale partnera či projektanta, který dokáže podívat se na celý provoz v souvislostech, porovnat různé možnosti a navrhnout řešení podle skutečných potřeb podniku. Pokud navíc v podniku najdete styčnou osobu, která o to má zájem, je to polovina úspěchu. Ideální je, když to není člověk dedikovaný čistě na energetiku, ale člověk, který odpovídá za celou výrobu. Energetická efektivita totiž není jednorázový projekt. Je to dlouhodobý způsob řízení firmy.