České slévárenství má úctyhodnou tradici. Již od středověku byli čeští, moravští a slezští slévači evropskou špičkou. Za socialismu také a porevoluční vývoj oboru též přál. Zůstane to tak i v budoucnosti?
Slévárenství je naprosto nepostradatelnou součástí průmyslu. To je fakt, který si dovolí rozporovat málokdo. Na to, jak je pro společnost formativní a důležité, poukazuje i fakt, že podle opracovávaných, rozumějme odlévaných kovů, se označuje většina zásadních vývojových fází lidské společnosti. Od doby měděné, přes bronzovou až po dobu železnou.
Slévárenství má na území České republiky úctyhodnou tradici, která se datuje nejméně do do prvního tisíciletí před naším letopočtem, do halštatského období. Odlévání kovů sloužilo nejdříve k výrobě zbraní a případně rituálních předmětů a šperků, později se jeho využití rozšířilo. Pro středověk typickým slévárenským podoborem byla zvonařina, nicméně nejpozději v době husitské se Češi proslavili i v tehdejším zbrojním průmyslu, kdy značná část husitských dělostřeleckých „těžkých kusů” byla odlévána z bronzu.
Již v osmnáctém století, ještě před obdobím průmyslové revoluce, došlo na našem území k velkému rozmachu odlévání železa a litin a v průběhu druhé poloviny století devatenáctého již bylo zcela zřetelné, že české země budou průmyslovým a tedy také nutně slévárenských srdcem habsburské monarchie. Dvacáté století přineslo oboru mnoho novinek, jednou z nejviditelnějších bylo zcela jistě odlévání hliníku. Převratem byla objevená technologie tlakového lití, nutnost mimořádně pevných a přitom lehkým odlitků přinesla odlévání titanu a hořčíkových slitin.
O tom, jak bylo při založení Československa slévárenství rozvinuté a důležité, svědčí fakt, že v době začátku samostatného státu se u nás nacházelo přes 500 sléváren.
Za zmínku jistě stojí dvě oborové organizace sdružující odborníky i firmy ve slévárenském oboru. Jako první je třeba uvést Českou slévárenskou společnost, která se odkazuje na tradici Československého odborného spolku slévárenského. Ten vznikl již v lednu 1923, jeho činnost byla omezena za Protektorátu a po komunistickém převratu ukončena. V průběhu šedesátých let její činnost částečně suplovala Československá slévárenská společnost a její předchůdkyně. K obnově v prvorepublikových intencích pak došlo velmi krátce po sametové revoluci, již 22. února 1990 na tehdy ještě československém základě.
Ve stejném roce došlo i k založení Svazu sléváren, který je od té doby významnou profesní a zaměstnavatelskou organizací, sdružující slévárny, modelárny, obchodní organizace a školy s technickým zaměřením. Mezi hlavní činnosti Svazu patří ekonomika oboru, zaměstnavatelské vztahy a pracovní síla, ekologie, prezentace oboru, zahraniční vztahy a společenské aktivity. Svaz sléváren ČR je členem mezinárodní organizace C.A.E.F – The European Foundry Association (Committee of Associations of European foundries)
Tak, jako se v posledních letech dynamicky mění celý průmysl, ani slévárenství nezůstává na místě a nasazuje nové principy a technologie. Přes rozvoj „konkurenčních” průmyslových oborů zůstává nepostradatelné, protože většina komplexnějších průmyslových výrobků stále vyžaduje alespoň jeden odlitek. Moderní slévačské technologie totiž umožňují vytvářet tvarově náročné díly, které by se jinak (při zachování mechanických vlastností, odolnosti, či pružnosti) nedaly buď vyrobit vůbec, nebo případně daly pouze při neadekvátně vysokých nákladech.
Objem produkce českého slévárenství se dlouhodobě pohyboval kolem 400 000 tun. Zcela zásadním pro české slévárenství, je automobilová výroba. Do ní směřuje významná část produkce jak železných, tak neželezných kovů. Zatímco v předrevolučním období výrobě jasně dominoval těžký průmysl a v rámci slévárenství tedy hlavně zpracování železných slitin, poměr neželezných kovů se od devadesátých let trvale zvyšuje.
Pro důležitost slévárenství nelze opomenout problémy, kterým dnes bohužel čelí. Notoricky známým a dlouhodobým problémem je stav pracovních sil. Již v rámci minulé celosvětové ekonomické krize došlo mezi roky 2008 a 2013 k poklesu slévárenských pracovníků zhruba o čtvrtinu a uplynulé kovidové období a další počínající krize příliš důvodů k optimismu nedávají. České školství je sice i dnes schopné vygenerovat zajímavý objem vysoce kompetentních vysokoškoláků, nicméně atraktivita slévárenství (ale vlastně průmyslu celkově) pro učně a středoškoláky nijak neroste, ba přímo naopak a na trhu práce tak chybí velké množství slévačů, formířů, pracovníků modeláren a dalších slévačských profesí.
Ještě v relativně nedávné době docházelo k největším nárůstům produkčních nákladů v rámci navyšování mezd, nicméně toto se v posledních měsících výrazně mění: Slévárenství je jeden z energeticky nejnáročnějších průmyslových oborů, takže do cen vstupů se začíná dramaticky propisovat extrémní zdražení ceny plynu i elektřiny. Zatímco ve strojírenství si ještě lze představit snížení závislosti na plynu větším zapojením elektřiny, u slévárenství, podobně jako u sklářství, je to spíše nemožné. V souvislosti s ekologickými tématy velká část tuzemských sléváren v nedávné době z ohřevu koksem přešla na výše zmíněný plyn a pokud by došlo k výraznému snížení, nebo dokonce přerušení, dodávek plynu, bude celý obor v mimořádných problémech. Tento potenciální problém by samozřejmě nejvíce postihnul slévárny s orientací na železné slitiny, obecněji s orientací na kovy s vysokými teplotami tání.
Překoná české slévárenství oba zmíněné problémy a zůstane i nadále tak výraznou součástí domácí průmyslové výroby? Odpověď nám budoucnost ukáže již brzo…
