Množství vyprodukovaného elektroodpadu se každoročně rapidně navyšuje. U nás se ročně vyprodukuje až 150 tun elektroodpadu a velkou část tohoto množství představují vyřazené elektrozařízení z českých firem. Firmy se při jeho likvidaci musí řídit odpadovým zákonem a s elektroodpadem nakládat ekologickým způsobem, v opačném případě jim totiž hrozí vysoké pokuty, které se pohybují od desetitisíců až po milion korun.
Ve vyspělých zemích Evropy roste podíl elektroodpadu v porovnání s ostatním odpadem až trojnásobnou rychlostí. Největším producentem elektroodpadu je ale Asie, po ní následuje Evropa a třetí místo zaujímá USA. Nejméně elektroodpadu vyprodukuje Oceánie a Afrika. Celosvětově se ročně vyhodí až padesát miliónů tun elektronického odpadu, ale jen něco málo přes 12 % z toho se doopravdy zrecykluje. Elektronika přitom obsahuje měď, stříbro, zlato nebo palladium, tedy kovy, které lze dále bez problémů použít. Kovy totiž používáním neztrácejí svou kvalitu a díky moderním technologiím lze při recyklaci elektroodpadu získat až 95 % kovů zpět. Při jejich recyklaci se navíc ušetří velké množství energie, kterou by bylo jinak nutné spotřebovat při jejich primárním získávání. Například recyklací hliníku se ušetří až 95 % energie oproti získávání hliníku z rudy.
Kde se bere tolik elektroodpadu
Nízké ceny spotřební elektroniky, špatné možnosti oprav a jejich čím dál tím nižší kvalita se značně podepisují na množství zařízení, které doslouží a jsou nahrazeny novějšími. Životnost mnoha elektrospotřebičů je velmi omezena, nikoliv však na maximální hranici životnosti, ale hluboko pod ní. Přispívají k tomu softwarové degradace, zavádění nových kvazi-funkcí nebo mizerná úroveň výroby, která sleduje co nejnižší náklady jak na výrobu, tak na logistiku. Výrobců kvalitní elektroniky, která vydrží a dokáže odolat okolo poletujícím trendům, je žalostně málo, a když už se nějaký takový najde, nechá si za své produkty patřičně zaplatit. Vše ostatní se během několika málo let obměňuje. A velmi často se obměňují funkční zařízení. Namísto toho, aby spotřebič dosloužil, dostane se v lepším případě k recyklaci. Přenechat, prodat nebo darovat funkční elektrospotřebič je pro životní prostředí mnohem přínosnější než jeho bezmyšlenkovité odevzdání k recyklaci.
Zatímco v roce 1997 se průměrná životnost notebooku v rozvinutých zemích pohybovala okolo šesti let, v roce 2005 už to byly pouhé dva roky. Ty staré pak končí na skládkách nebo v kontejnerech a elektroodpadu tak neudržitelně přibývá. I proto je jeho recyklace velmi důležitá, není žádoucí, aby se vysloužilé spotřebiče povalovaly stovky let na skládkách.
Díky třídění a recyklaci elektrospotřebičů se snižuje nutnost těžby nových surovin. Když odevzdáte své vysloužilé elektrospotřebiče v rámci zpětného odběru nebo je odvezete do sběrného dvora, uděláte pro životní prostředí mnohem více, než si představujete.
Do elektroodpadu patří všechny elektrospotřebiče a jejich části, které fungují na baterie nebo na elektrický proud. V návodu, na obale nebo na samotném výrobku najdete grafický symbol přeškrtnuté popelnice, který značí, že výrobek nesmí přijít do klasické popelnice ani na skládku, ale musí být odevzdán na místa k tomu určená. Pokud tato zařízení skončí ve směsném komunálním odpadu, mohou vážně poškodit životní prostředí.
Elektronika jako poklad. Cenný, ale i nebezpečný
Vlastností elektroodpadu je, že pochází z poměrně drahých komponent, a jeho likvidace je obtížná a často na hranici ekonomické smysluplnosti. Přesto to má smysl. V elektronice se totiž často ukrývají „bubáci“, které není dobré pouštět jen tak do přírody. V chladicí technice jsou to fluorovaná chladiva, která v atmosféře buď rozkládají ozonovou vrstvu, nebo pohlcují světlo a vytváří skleníkový efekt. Ve výbojkách a zářivkách svítí jedovaté páry rtuti. Staré televize zase obsahují barnaté sklo s luminoforem z těžkých kovů a v jejich zadní katodové trubici je poměrně velké množství olova. Jindy se ale jen jedná o drahé materiály, které by byla škoda vyhodit. Prakticky všechny moderní světelné zdroje na bázi LED používají luminofory, které dokážou upravit barevné spektrum. Jsou to oxidy kovů vzácných zemin, jako je yttrium, europium a cer. Žádné spotřebiče se pak neobejdou bez měděných napájecích vodičů a elektronika poté závisí na odolných kontaktech s drahými kovy, jako je stříbro a zlato.
Zpětný odběr u obchodníka, sběrný dvůr nebo vlastní sběrný box a následná recyklace
V principu platí pro elektroodpad pár jednoduchých pravidel. Spotřebiče není potřeba rozebírat a už vůbec není potřeba z nich demontovat zabudované baterie, z tiskáren je ale nutné vyjmout tonerové kazety nebo inkoustové náplně, a pokud se chcete zbavit funkčního spotřebiče, zvažte, zdali ho nemůžete někomu darovat nebo třeba prodat. Jestli jste se ujistili, že starý spotřebič je opravdu vhodný jen na vyhození, je potřeba s ním správně naložit.
Existuje více míst, kam s vyřazenou elektronikou. Jednou z možností je její zpětný odběr u obchodníka, který elektropřístroj uvedl na trh. Zde však platí pravidlo, že od vás mají povinnost odebrat vyřazený spotřebič jen v případě, že si u nich současně zakoupíte odpovídající nový přístroj. Možnost tedy může být výhodná například při obměně starého hardwaru za nový a výkonnější. Nicméně komplexní nakládání s firemním elektroodpadem u větších firem tato varianta neřeší. Proto bude častokrát vhodnější druhá varianta, a to sběrný dvůr nebo mobilní sběrny. V tomto případě budou ale firmě vznikat náklady na dopravu zařízení na místo sběrného dvoru. Dalším háčkem může být to, že dvory vybírají zařízení jen v celku a rozebrané přístroje s chybějícími součástkami tedy nemají povinnost přijmout.
Nejsnadnější způsob likvidace elektroodpadu nabízí společnosti zajišťující zpětný odběr přímo v prostorách firmy. Po uzavření smlouvy nainstalují v místě pracoviště sběrný box. V případě naplnění boxu pak stačí jen přes internet objednat svoz. Specializované společnosti zajišťují tento zpětný odběr bezplatně, vše je hrazeno z recyklačních poplatků, které jsou již zahrnuty v ceně každého nového přístroje. Díky tomuto způsobu likvidace elektrozařízení mohou podniky ušetřit cenný čas i peníze.
Odevzdali jsme tedy náš starý vysloužilý elektropředmět tam, kam jsme ho odevzdat měli, a následuje recyklace. Není to ale recyklace v pravém slova smyslu. Stará televize nebo notebook nejde jednoduše rozemlít a vyrobit z drti nový kus. Recyklací elektroodpadu se rozumí recyklace některých materiálů, které elektrospotřebiče obsahují. Po odevzdání se tedy spotřebiče svezou do dílen, kde se demontují. Mnohdy se jedná o takzvané chráněné dílny, kde pracují zaměstnanci se sníženou pracovní schopností, ať už vrozenou, nebo získanou. V těchto dílnách se ručně nebo mechanicky separují jednotlivé materiály jako plast, sklo, kov a elektrokomponenty. Recyklovatelné části jsou postoupeny dál k patřičným zpracovatelům a to, co se zpracovat nedá, je odpad, který se spálí. Ten činí asi 15 až 20 % z celkového množství demontovaného elektroodpadu. Toto rozmezí záleží na druhu elektroodpadu i zpracovateli. Například většina plastů, které používá elektrotechnický průmysl, obsahuje značné množství takzvaných zpomalovačů hoření, nejsou tak vhodné pro chemickou recyklaci.
Zpracování některého elektroodpadu je pro specializované společnosti ztrátové
Z pohledu zpracování lze elektroodpad rozdělit na dvě kategorie. A sice elektroodpad, jehož zpracování je ekonomicky ziskové, a elektroodpad, za jehož zpracování společnosti neinkasují vůbec nic. Do první skupiny se řadí drobná elektronika, například telefony nebo počítače, jelikož obsahují velké množství drahých kovů a jinak hodnotných materiálů a relativní minimum ostatního materiálově bezcenného balastu. Na straně druhé je to elektroodpad, jehož materiálové složení je obrácené a jeho zpracování je kvůli tomu ztrátové. Obsahuje velmi malé množství cenných materiálů. Jedná se o chladničky, pračky, sušičky, mrazáky. Jejich zpracování je velmi nákladné, a přitom ekonomicky méně výnosné.
Recyklace tištěných spojů
Tištěné spoje najdeme na zpravidla zelených destičkách, díky kterým nám hraje televize a funguje počítač. Nosným materiálem, tedy tím, z čeho je taková deska vyrobena, je laminát. Nejčastěji se vyskytujícím materiálem na plošných spojích je cín, kterým se vše letuje. Dále zinek, olovo, nikl, a i cenné kovy typu stříbro, palladium, zlato. Nejčastěji používaným způsobem separace elektronických součástek jako například tranzistorů, diod nebo kondenzátorů je jejich mechanické odstranění. Kromě toho se můžou pájené spoje roztavit teplotou až kolem 400 °C, kdy se následně jednotlivé součástky jednoduše uvolní a odpadnou.
Když se elektronika odstraní, likvidují se i samotné desky, a to většinou drcením. Poté dochází k separaci feromagnetických materiálů prostřednictvím magnetické separace, vibračním tříděním, gravitační úpravou či elektrostatickou separací, což jsou metody, které využívají vlastností materiálů k jejich oddělení. Následně se získávají drahé kovy, tedy již zmíněné stříbro, zlato nebo palladium, zde se ale uplatňují chemické postupy a už se nejedná o třídění odpadů tak, jak ho známe. Každopádně na konci celého procesu jsou roztříděné jednotlivé materiály, které pak znovu najdou uplatnění při výrobě nových elektrospotřebičů, které se za pár let zase stanou elektroodpadem. A tak to jde pořád dokola.
Až 90 % světového elektroodpadu může být likvidováno nelegálně
Velké množství elektroodpadu se vyváží do rozvojových zemí Afriky a Asie, kde se zpracovává v naprosto nevyhovujících podmínkách. Například do Ghany, kam se z Evropy dostávalo ročně asi 600 kontejnerů elektroodpadu, který byl ale přitom oficiálně vykázaný jako použitá elektronika. Ghana je sice součástí Commonwealthu, ale rozhodně se nejedná o průmyslovou zemi. Má relativně chabou infrastrukturu, která si s takovým množstvím odpadu poradit nedokáže. Něco se znovu prodá, něco se rozebere, ale drtivá většina končí na haldách nebo se spálí. Ghana se tak pozvolna zamořuje nebezpečnými látkami z elektroniky a jedovatými zplodinami. Kontaminují se zdroje pitné vody, kontaminuje se půda.
Podobnému problému jako Ghana čelí i Demokratická republika Kongo, Pobřeží slonoviny, Pákistán, Indie, Srí Lanka, Vietnam a v neposlední řadě i Mekka spotřební elektroniky, Čína. Neodborná a v katastrofických podmínkách prováděná demontáž elektroodpadu může být i startérem masivních zdravotních problémů. Elektronika se zde rozebírá ručně. Izolace se zde odstraňují pálením. Pravděpodobně nejhorší je pak máčení a leptání obvodových desek v kyselinách jen proto, aby se podařilo získat něco málo vzácných kovů.
Elektroodpad je jednou z překážek ke snížení naší ekologické stopy. Až se vám příště porouchá počítač či jiný elektrospotřebič, myslete na to.
