Santovi malí pomocníčci

Nejčtenější

Konec roku je pro společnosti zabývající se přepravou balíků bez diskuze nejhektičtějším obdobím. Nejen e-shopy mají v posledních dvou měsících doslova žně a to se zákonitě projevuje v přepravách zásilek. Pro rok 2022 se podle soutěže Nejdůvěryhodnější značka, pořádané firmou ATOZ Marketing Services, stala vítězem v kategorii Balíkové služby Zásilkovna, člen globální skupiny Packeta. Ta na svých stránkách avizuje 98 % doručení zásilek do druhého dne. Chtěl jsem přijít na to, jakým způsobem takovýchto skvělých výsledků v praxi dosahuje a strávil jsem tak zhruba patnáct hodin ve třech dnech, jako „Santův malý pomocník” v jednom z dep.

Zásilkovna, podle údajů na svém webu, provozuje na území České republiky více než 10.000 výdejních míst, více než 3.600 Z-BOXů, což vyžaduje skutečně robustní logistické výzvy. V rámci soutěže Nejdůvěryhodnější značka loni poprvé přeskočila dosavadního hegemona soutěže – PPL.

„Před námi je nyní nejnáročnější období v roce – vánoční sezóna, na kterou se pečlivě připravujeme celý rok. Věříme, že i letos našim zákazníkům a partnerům potvrdíme, že vložili důvěru do správné firmy. Děkuji také všem kolegům za jejich tvrdou práci, kterou dělají dobře a toto ocenění je toho důkazem,“ uvedl Milan Šmíd, marketingový ředitel skupiny Packeta.

Zásilkovna loňského podzimu otevřela nové depo o velikosti 12 600 m² v Prologis Park Prague-Rudná se dvěma robotickými linkami. V současné době má celá skupina Packeta celkem 53 dep s celkovou rozlohou 125 000 m².a investice do jejich modernizace a rozšiřování v loňském roce dosáhly 100 milionů korun. Celková denní kapacita sítě, tedy síť kamenných výdejních míst a Z-BOXů, je 2 000 000 zásilek. No a mě osobně, za tři zmíněné směny, rukama prošly odhadem tisíce kusů.

Je pondělí brzké odpoledne a do Vánoc zbývají už jen necelé dva týdny. Mrzne až praští a já parkuji hned vedle královéhradeckého depa Zásilkovny v Březhradě. Vzhledem k tomu, že v celém vnitřním prostoru je zakázáno kouření, dávám si (patrně na spoustu hodin poslední) cigaretu. Reportáže jsou obecně pro novináře oblíbeným žánrem, ale já si uvědomuju, že tady to moc o chlebíčcích, kávě a diktafonu nebude. Tady se totiž opravdu maká… Alespoň podle informací agentury, přes kterou jsem se nechal najmout. V propozicích výslovně uvádí, že nepůjde o zašívání. Škoda, to bych uměl bravurně. On-line jsem prošel jakýmsi školením bezpečnosti práce, nicméně v pokynech je, abych se na první směnu dostavil nejlépe v patnácti minutovém předstihu. Podepsal jsem, že je striktně zakázáno používání mobilního telefonu, což je věc, která se mi úplně nelíbí.

Tempo bylo naprosto vražedné

Rychlost nástupního procesu mě zaskočila: „Jméno? Už jste tu někdy byl? Ne? Takže támhle do buňky, vemte si vestu s označením vaší agentury a pak přijďte zase sem.” Pochopil jsem, že z pětihodinové směny vstupním zaškolením nezabiju víc než 2-3 minuty. Zeptal jsem se: „Je tam možné si zamknout věci? Nechtěl bych nechávat oba mobily úplně bez dozoru” Mladý vedoucí směny mi tedy v tomto případě povolil mít je u sebe, nicméně zdůraznil, že je přísný zákaz telefonovat a hlavně pořizovat fotky. Počkal, až my, nováčci na směně, přijdeme oblečeni do vesty a zavedl nás do nejbližšího „účka”, což byla sestava šesti pojízdných klecí, označená nicneříkajícími kódy a pravil: „Budete třídit s ostatními zásilky podle kódů, které jsou na balíčcích. Když něco nebudete vědět, zeptejte se Ukrajinců” a odešel.

Tak to byla rychlost! Jsem tu a zatím vím, že nic nevím. Tuze sympatická, malilinkatá Ukrajinka kolem padesáti let se mě hned ujala a s velmi lámanou češtinou mi ukázala na štítek s kódem na balíčku a konkrétní část číselného kódu a pak na klec označenou nějak jako H58. Většina klecí byla takto označena, všechny však ne. Hned první balíček, který se mi dostal do ruky, měl na sobě kód, kterému neodpovídala žádná tabule. Cokoliv mimo označení prý do šesté klece. Balíčky před vložením do klece bylo nutné „pípnout”, což se dělo naskenováním kódu na zásilce čtečkou, položenou nahoře na kleci.

Tempo bylo naprosto vražedné. Vždycky, když se klec s balíčky pro roztřídění začala jevit jako poloprázdná, někdo přivezl další. Tak tady se na prostoje očividně nehraje. Zhruba hodinu a půl jsem prováděl naprosto mechanickou činnost, u které se sice tělo protáhlo, leč mozkové závity mohly dřímat. Prvním narušením rutiny byl okamžik, kdy někdo zavelel: „A šedesátka se už jen hází.” Hned jsem pochopil, že ve zmíněné kleci došlo k nějaké změně a od té chvíle se nepípalo a nerovnalo. Balíčky se (ještě větší rychlostí než při skládání) do klece prostě házely rovnou od vstupní. Postupem času docházely baterie v ostatních čtečkách a házelo a nepípalo se nakonec všechno. Proč? Netuším… Nárok na pauzu jsem měl jednou za dvě hodiny. O tu jsem se nenechal připravit a přesně v 16:00 jsem zahlásil kouřová a odešel ven.

Při průchodu depem jsem nemohl nevidět, kolik pracovníků na směně je. Na tisících metrech čtverečních se pohybovalo několik desítek pracovníků, kteří byli jasně označeni vestami různých barev. Jako TOP třídu jsem vnímal červené vesty, které patřily přímo interním zaměstnancům Zásilkovny. Ti se pohybovali po celé ploše, často s elektrickými paletovými vozíky a rozdělovali práci a pokyny. Střední třídu představovaly zelené vesty, snad bez výjimky patřící Ukrajincům a Ukrajinkám. Nás oranžových vest bylo dost, většinou mladí lidé, studenti. Věkově jsem mezi nimi poněkud vybočoval. Tempo mladších a zahraničních kolegů jsem udržel, takže po pěti hodinách jsem domů odjížděl sice se zády bolavými až běda, ale s pocitem, že jsem to zvládl.

Mnohem větší výzvou byla směna o dva dny později: byla totiž ranní. V čase, který obvykle trávím v říši Morfeově, jsem za tmy dorazil na pátou. Koordinátorka směny se mě zeptala, jestli jsem už balil a po negativní odpovědi mě stejně přiřadila do jiné části procesu tam, kde se roztříděné zásilky balí do krabic pro konkrétní trasy. Co si to chlapsky nepřiznat, v době takto brzké nejsem úplně nejchytřejším tvorem a ani manipulace drobnými předměty u mě nepatří k nejsilnějším stránkám. Za cca dvacet minut jsem se stihnul opakovaně pořezat o ostré zobáčky odvíječe lepící pásky a mé (ne)tempo balení očividně neskutečně iritovalo kolegyni východní provenience, která byla o několik světelných let méně příjemná, usměvavá a ochotná, než moje šéfinka ze směny minulé. 

„Tak tos dostal tu nejhorší práci co tu je.”

Koordinátorce to neušlo a záhy mě přeřadila na činnost opět maximálně mechanickou. Společně s brigádníkem před-důchodového věku (druhdy stavbyvedoucím) jsem třídil zásilky pro dvě trasy. Kolega se tvářil naprosto vyděšeně a trochu znechuceně. „To snad není možný, mě nic neřekla. Nevím kam mám jít když nebude co třídit, nevím co mám dělat, když v tom bude špatnej balík, nevím prostě nic.” On byl nováček, já se cítil na druhé směně už jako veterán. Věděl jsem totiž, že na cokoliv se dá zeptat nejbližší zelené vesty a ta ví a poradí. Když se člověk dostatečně soustředí, tak se mixu ukrajinštiny, ruštiny a češtiny dá trochu i porozumět.  

„Tak tos dostal tu nejhorší práci co tu je.” Takhle mladý kolega, student sportovního managementu, komentoval činnost, přiřazenou mé osobě na poslední směně. Měl jsem se pro nejbližších několik hodin stát „klecařem”, jak jsem si tu pozici pojmenoval. Mým úkolem bylo klece plné roztříděných zásilek odvážet skrz celé depo do zmíněných úček, kde se třídily dále. Měl jsem se starat o to, aby třídící místo mělo vždy zásobu volných klecí a měl jsem paleťákem přivážet palety balíků k roztřídění. Oproti předchozím směnám to ale naopak bylo jako nebe a dudy. Sice jsem za pět hodin (podle krokoměru v telefonu) nachodil přes dvanáct kilometrů, ale sám jsem si volil co a kdy budu dělat. 

Za tři směny jsem samozřejmě objevil jen malinkou výseč práce, kterou je nutné provést, aby balíček s vánočním dárkem doputoval od prodejce až pod stromeček, ale určitou představu jsem si udělat mohl. Depo připomíná trochu mraveniště kdy každý z mravenečků dělá jen omezenou sumu úkonů, ale v celku to prostě funguje. 

Když jsem o svém plánu na pracovní reportáž říkal své ženě, tak se smála a přirovnala mě k malému Santově pomocníčkovi. Proč ne, je to milé, ale ponechám si v dlouhodobé perspektivě radši žurnalistickou profesi…

Přihlašte se k odběru a už Vám nic neunikne!

  • Každý týden přinášíme nejzásadnější zprávy z průmyslu, které by neměli uniknout váší pozornosti.

Nepřehlédněte

Více článků