Stavět na zelené louce už nestačí. Dnešní investoři čelí tlaku na rychlost, udržitelnost a extrémní efektivitu.
Erik Štefanovič z DELTA Group vysvětluje, proč se moderní továrna musí navrhovat paralelně s technologií a logistikou a jakou roli v tom hraje digitální modelování staveb.
Když dnes někdo řekne „továrna budoucnosti“, zní to hodně vznešeně. Jak byste ten pojem vysvětlil investorovi, který právě plánuje nový výrobní závod a chce vědět, co je opravdu reálně dosažitelné?
Kdybych to měl říct úplně jednoduše, továrna budoucnosti není o jednom zázračném řešení ani o tom, že dnes postavíme něco, co bude beze změny fungovat třicet let. Je to spíš způsob přemýšlení o tom, jak stavět, tak, aby se dalo reagovat na změny. Už nejsme v době, kdy bylo možné navrhnout výrobní areál s horizontem dvaceti nebo třiceti let bez zásadních zásahů. Svět se mění příliš rychle. Vidíme to i na každodenní práci. Pořád používáme papír, diktafony, ale zároveň už běží umělá inteligence na pozadí a pomáhá nám být efektivnější. A přesně takhle fungují i továrny. Nejde o skok z analogového do digitálního světa, ale o postupnou integraci nových technologií do existujících struktur.
Z dlouhodobého pohledu se v oboru diskutují digitální dvojčata a v poslední době rovněž koncepty typu dark factories. To je ta vzdálenější budoucnost, kdy bude výroba stále více automatizovaná a propojená s inteligentními systémy. Pokud se ale bavíme o tom, co je reálně dosažitelné dnes a v horizontu několika let, pak je pro mě továrna budoucnosti především továrna, která dokáže rychle reagovat na změny. Už při návrhu neuvažujeme jen o jednom konkrétním výrobním procesu, ale připravujeme prostor tak, aby byl rozšiřitelný, aby bylo možné navýšit kapacity, doplnit technologie nebo změnit logistiku bez zásadních stavebních zásahů. Jinými slovy investor by neměl chtít budovu na míru dnešku, ale infrastrukturu, která zůstane použitelná i za tři, pět nebo deset let, protože jediné, co dnes víme s jistotou, je to, že se podmínky změní.
Jakou roli v tom hraje digitalizace a digitální dvojče?
Digitální dvojče dnes umožňuje továrnu detailně promyslet ještě předtím, než se začne stavět. Můžeme si v modelu ověřit toky materiálu, rozmístění technologií, nároky na prostor, logistiku i energetiku. Klient tak dostává možnost vidět, jak bude provoz fungovat v každodenní realitě, a odstranit chyby dřív, než vzniknou na stavbě.
Digitální dvojče ale nevzniká automaticky u každého projektu. Záleží na nárocích klienta a typu výroby. Například ve farmacii nebo ve vysoce regulovaných provozech je téměř nezbytné, jinde může být digitalizace méně detailní. Pro naše architekty je důležité začínat koncept budovy zevnitř ven. Nejdřív definovat potřeby provozu a teprve potom navrhovat obálku stavby. Pokud máme kvalitní vstupní data, dokážeme vytvořit digitální model, který se později využije i při předání stavby do provozu, ve facility managementu, při údržbě nebo budoucích úpravách.
Co se podle vás za posledních deset let v přístupu investorů změnilo nejvíc?
Zásadní změna je v tom, že se už na továrnu nedíváme jako na zelenou louku, kde postavíme novou halu a tím to končí. Tenhle model postupně mizí. Stále častěji pracujeme s existujícími průmyslovými areály a snažíme se do nich integrovat nové technologie. Jinými slovy přecházíme k brownfieldovým projektům, kde je zásadní sladění nové výroby s tím, co stávající konstrukce vůbec umožňuje.
Zároveň se výrazně posunula role plánování výroby. Firmy dnes často začínají u detailního factory planningu, tedy návrhu toků materiálu, lidí a technologií ještě dřív, než se začne řešit samotná stavba. Dříve se často nejprve navrhl obal budovy a teprve potom se do něj snažila vejít technologie. Dnes je ten proces mnohem víc integrovaný a analytický. Technologie, logistika a stavební řešení vznikají paralelně.
Tento přístup odpovídá modelu IPA (integrovaného plánování budov), který DELTA Group uplatňuje napříč zeměmi již několik let. Jde o způsob řízení projektu, kdy jsou všichni zásadní účastníci – architekt, projektant, investor i dodavatelé – zapojeni do jednoho týmu od samého začátku. Díky využití digitálních nástrojů, často založených na BIM, vzniká transparentní prostředí, ve kterém lze včas odhalovat konflikty, porovnávat varianty řešení a efektivně řídit náklady, harmonogram i budoucí provoz. Právě tento integrovaný postup se v praxi opakovaně ukazuje jako rozhodující faktor úspěchu složitých stavebních projektů.
Co se ale nemění, jsou obavy investorů ze samotné výstavby. Stavění si pořád spojují s prodlouženými termíny, překročenými náklady a problémy s kvalitou. Naší rolí je ukazovat, že se dá stavět bezpečně, v rozumném čase, bez nekontrolovaných vícenákladů a při zachování kvality, ale jen tehdy, když někdo převezme odpovědnost za celý proces od začátku do konce.
Hodně se mluví o flexibilních továrnách. Je to dnes nutnost, nebo pořád spíš výhoda navíc?
Z mého pohledu už flexibilita není něco navíc, ale základní předpoklad. Klienti by ideálně chtěli mít otevřený prostor bez sloupů, s dostatečnou výškou a možností přestavby technologií. Taková otevřenost prostoru je jedním z hlavních architektonických nástrojů, jak flexibilitu do továren dostat. Samozřejmě to naráží na konstrukční limity, ale právě proto se flexibilita musí řešit už na začátku návrhu.
Flexibilita se dnes neprojevuje jen v technologiích, ale i v organizaci práce. Vznikají dočasná pracoviště přímo v hale, aby byli lidé blízko výrobě a mohli rychle reagovat na změny. Stejně důležitá je logistika. Příjezdy, odjezdy, parkování, napojení na dopravu. Pokud není dobře nastavený tok materiálu a lidí, tak žádná technologická flexibilita nefunguje.
A kde to naráží na realitu? Nejčastěji na rozpočet a čas. Otevřené konstrukce, rezervy v sítích nebo možnost budoucího rozšíření znamenají vyšší počáteční investici. Pokud se investor dívá jen na krátkodobé náklady, je lákavé tyto rezervy omezit. Jenže každá pozdější změna je pak násobně dražší. Proto říkáme, že flexibilita není luxus, ale pojištění proti nejisté budoucnosti a proměnlivosti výrobních procesů.
Firmy často řeší výrobní nebo skladovací technologii odděleně od návrhu budovy. Jaké problémy vznikají, když technologie a stavba nejsou řešeny jako jeden celek?
To je jeden z nejčastějších problémů v praxi. Pokud jeden tým navrhuje provoz výroby a technologie bez průběžného propojení s týmem odpovědným za návrh budovy, zásadní kolize se často odhalí až v pozdní fázi projektu. Jde o zdánlivé detaily jako výška haly, únosnost podlah, rozmístění sloupů, kapacity sítí nebo logistické vazby. Právě tyto parametry ale zásadně ovlivňují efektivitu provozu.
Technologie je dnes extrémně sofistikovaná, ale bez odpovídající infrastruktury nemůže fungovat optimálně. Typickým příkladem jsou automatizované sklady nebo robotické linky, které mají konkrétní nároky na prostor a energii. Pokud se budova navrhne bez těchto vstupních dat, vznikají dodatečné úpravy, které jsou technicky složité, časově náročné a finančně výrazně dražší než integrace na začátku projektu.
Proč tak často zdůrazňujete přípravu projektu?
Protože největší vliv na budoucí náklady má úplný začátek projektu. Existuje jasná křivka nákladů, která ukazuje, že čím dříve se rozhoduje, tím větší vliv máme na výsledné investiční i provozní náklady. V rané fázi je možné změnit koncepci, technologii, logistiku nebo rozsah budovy s minimálními náklady. Jakmile se ale projekt rozběhne, každá změna je čím dál dražší.
V minulosti se často říkalo „to se nějak vyřeší“, ale to vede k improvizacím, zdržení a vícenákladům. Dnes je nutné věnovat maximum energie přípravě, factory planningu a ověření strategie ještě před projekcí. Zvlášť u brownfieldových projektů, kde se musí sladit nové technologie s existující konstrukcí, je kvalitní příprava naprosto zásadní.
Schéma vlivu partnerství na úspěch projektu.
Jak do toho vstupuje udržitelnost a bezfosilní provoz?
Ještě před pár lety byla udržitelnost často vnímána jako nutné zlo. Dnes se na ni stále více nahlíží jako na strategickou příležitost. Mnoho klientů dnes požaduje bezfosilní provoz, případně alespoň využití tepelných čerpadel pro vytápění a fotovoltaiky s cílem maximální energetické soběstačnosti. Není to jen otázka ekologie, ale i bezpečnosti a nezávislosti. Viděli jsme projekty, kde investor během přípravy kompletně přepracoval koncepci továrny tak, aby byla bezfosilní, i za cenu prodloužení harmonogramu.
Firmy dnes chápou, že udržitelně navržená továrna bývá také provozně efektivnější, stabilnější a lépe připravená na budoucí změny cen energií i regulací.
Jak se mění role člověka v automatizované výrobě?
Automatizace není primárně o nahrazování lidí, ale o změně jejich role. Lidé se posouvají od rutinních činností k dohledu, rozhodování a optimalizaci procesů. Člověk se nestává slabým článkem systému, ale jeho důležitou součástí. Právě proto musí továrny podporovat spolupráci lidí a technologií ergonomicky, logisticky i z hlediska bezpečnosti.
Často mluvíte o partnerství. Proč je tak důležité?
Protože většina problémů v projektech nevzniká technicky, ale lidsky. Ne proto, že by někdo něco neuměl, ale proto, že na začátku nejsou sladěná očekávání. Každý má trochu jiný cíl, jinou představu o tom, jak má projekt probíhat a kdo za co odpovídá.
Právě proto jsme v DELTA Group začali s workshopy hned na začátku projektu. Cílem je nastavit tzv. kulturu spolupráce. Sedneme si s investorem, projektovým týmem, technologickými partnery a často i s budoucím realizačním týmem. Otevřeně si vyjasníme, kde je společný cíl, jak má probíhat komunikace, co od sebe navzájem očekáváme a jak budeme řešit změny. Neřešíme jen technické zadání, ale i způsob spolupráce.
„
Většina problémů v projektech nevzniká technicky, ale lidsky. Ne proto, že by někdo něco neuměl, ale proto, že na začátku nejsou sladěná očekávání.“
Erik Štefanovič
Snažíme se zapojit i realizační tým a v některých případech i zástupce lokální samosprávy nebo úřadů, aby už od začátku bylo jasné, jaké jsou jejich požadavky a omezení. Cílem je vytvořit sehraný tým dřív, než se začne projektovat nebo stavět.
Odchylky vzniknou vždy. Rozdíl je v tom, zda na ně tým reaguje konfliktem, nebo řešením. Když máte od začátku nastavené vztahy, rozhodovací proces a společný cíl, odchylky zůstávají v zvládnutelném rozsahu. A to je obrovská výhoda.
Jak dnes vypadá předání stavby do provozu?
Stále častěji pracujeme s digitálním převzetím stavby. To znamená, že klient nepřebírá jen fyzický objekt, ale i kompletní digitální model budovy propojený s dokumentací, technologiemi a facility managementem. Pracujeme s 3D modely, porovnáváme skutečné provedení se záměrem, využíváme snímání stavby, harmonogramy a digitální kontrolu kvality.
Provozní týmy pak mají k dispozici data propojená například přes QR kódy přímo v objektu. To výrazně usnadňuje údržbu, servis, revize i budoucí úpravy. Budova se tím nestává jen hotovým produktem, ale dlouhodobě řízeným systémem.
Co vás na projektech nejvíc frustruje a co vám naopak dává smysl?
Nejvíc frustruje, když partnerský přístup není brán vážně a projektant je vnímán jen jako dodavatel projektové dokumentace. Když se důležitá rozhodnutí odkládají nebo mění pozdě, dopadá to na rozpočet, harmonogram i kvalitu.
Naopak největší uspokojení přinášejí projekty, kde budova, technologie a provozní koncept skutečně do sebe zapadnou. Když po spuštění výroby vidíte, že výrobní závod funguje efektivně, bezpečně a s rezervou pro další rozvoj. V ten moment je jasné, že pečlivá příprava, partnerství a detailně promyšlené koncepty budov dávají smysl.
